Úraz zaměstnance v průběhu pracovní cesty

Část 4.

Část 4.

Pracovní cesta (v tuzemsku nebo v zahraničí)

V posuzované věci zaměstnanec utrpěl újmu na zdraví v průběhu pracovní cesty v zahraničí, na kterou byl vyslán svým zaměstnavatelem. Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem na dobu nezbytné potřeby mimo sjednané místo výkonu práce za podmínky, že - tak jako tomu bylo i v případě tohoto zaměstnance - možnost vyslání zaměstnance na pracovní cestu byla dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal (srov. § 38 odst. 1 ZP (§ 42/1 ZP)).

Soudům obou stupňů lze přisvědčit, je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení projednávané věci je významné, v rámci jakého "úseku" pracovní cesty zaměstnanec úraz utrpěl.

Předmět pracovní cesty

Je mimo pochybnost, že předmětem pracovní cesty je výkon práce (za stanovených podmínek) mimo místo výkonu práce sjednaného pracovní smlouvou. Činnost, která je předmětem pracovní cesty, je vždy - jak vyplývá z ustanovení § 25 odst. 1 NV č. 108/1994 Sb. (§ 273/1 ZP) - plněním pracovních úkolů. Z toho je zřejmé, že činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty, na vlastním pracovišti v místě, které je cílem pracovní cesty, je třeba považovat za plnění pracovních úkolů, a tedy výkon práce. Vedle této činnosti je třeba do rámce plnění pracovních úkolů na pracovní cestě zahrnout též jakoukoli jinou činnost, kterou zaměstnanec v průběhu pracovní cesty vykoná na příkaz zaměstnavatele, popřípadě i činnost, kterou vykoná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele (srov. § 25 odst. 1 a 2 NV č. 108/1994 Sb. (§ 273/1,2 ZP)).

Další dílčí úseky pracovní cesty

Ohledně dalších "úseků" pracovní cesty je v praxi zastáván názor, že:

• cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak, letadlo), je považována za cestu do zaměstnání (§ 387/1 ZP), která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy, tzn. v případě zranění zaměstnance – se NEJEDNÁ o pracovní úraz,
• samotná cesta určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět je považována - jak vyplývá z ustanovení § 26 odst. 2 NV č. 108/1994 Sb. (§ 387/2 ZP) - za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (srov. § 25 odst. 3 větu první NV č. 108/1994 Sb. (§ 274/1 ZP)), tzn. v případě zranění zaměstnance – se JEDNÁ o pracovní úraz,
• jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat činnost, která je předmětem pracovní cesty, nejdříve ubytuje (např. v hotelu, v ubytovně zaměstnavatele či u příbuzných nebo přátel), tento "nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení" (§ 387/2 ZP) - v případě zranění zaměstnance – se JEDNÁ o pracovní úraz, končí vstupem do místa ubytování, tzn. při zranění zaměstnance po vstupu do budovy ubytování a nebo před odchodem z budovy ubytování se NEJEDNÁ o pracovní úraz,
• následná cesta k vlastnímu pracovišti (v případě zranění zaměstnance se NEJEDNÁ o pracovní úraz), která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak - bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu - v praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět (srov. § 26 odst. 1 části věty před středníkem NV č. 108/1994 Sb. (§ 387/1 ZP)).

Z uvedeného vyplývá, že, ubytuje-li se zaměstnanec v obci, která je předmětem pracovní cesty (ať již v tuzemsku nebo v zahraničí), a z místa ubytování jde na pracoviště do budovy určené k plnění pracovních úkolů, pak poškození zdraví, které zaměstnanec utrpí cestou z místa ubytování na toto pracoviště nebo cestou zpět, nelze - jak se výslovně podává z ustanovení § 190 odst. 2 ZP (§ 380/3 ZP) - považovat za pracovní úraz.