Úraz zaměstnance v průběhu pracovní cesty

Část 2.

Část 2.

Rozsudek obvodního soudu

Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že zaměstnanec po příletu do místa konání zahraniční konference dne 10. 6. 2006, kam byl vyslán na pracovní cestu, "šel ve večerních hodinách navštívit konferenční centrum, aby vyjasnil platbu konferenčního poplatku a zmapoval si cestu do hotelu, kde byl ubytován", a že "při návratu do hotelu nešel přímou cestou a zastavil se na nábřeží, kde fotografoval a přitom byl napaden". Protože podle ustanovení § 190 odst. 1 ZP (§ 366/1 ZP) pracovním úrazem je pouze takové poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zabýval se soud prvního stupně tím, při jaké činnosti byl žalobce napaden, neboť - jak zdůraznil - "v praxi je zastáván názor", že "je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou jeho činnost po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů, mající časový, místní a zejména věcný poměr k výkonu závislé práce", nýbrž že "průběh pracovní cesty se štěpí na více úseků, které z hlediska vztahů k plnění pracovních úkolů, či přímé souvislosti s ním, nemohou být posuzovány totožně". Jestliže zaměstnanec po příletu do místa konání konference navštívil kolem 22. hodiny konferenční centrum, pak "samotnou návštěvu konferenčního centra soud považuje za úkon potřebný k výkonu práce, který byl v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů". K napadení žalobce však došlo ve 23.35 hodin na nábřeží "na místě, které se nachází zcela mimo směr, ve kterém byl jeho hotel", a v okamžiku, kdy se zaměstnanec "ve svém osobním volnu zabýval fotografováním zajímavého přírodního úkazu - bílé noci", tedy "soukromou aktivitou, jež nesouvisela s plněním pracovních úkolů". Proto podle názoru soudu prvního stupně "úraz zaměstnance nelze považovat za úraz pracovní".

Rozsudek městského soudu

Městský soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud (městský soud) vycházel ze zjištění, že zaměstnanec, který byl vyslán zaměstnavatelem na pracovní cestu, přicestoval ve večerních hodinách do místa konání konference a po ubytování v hotelu se zhruba před 22.00 hodinou vydal na prohlídku města a navštívil i kongresové centrum; při zpáteční cestě do hotelu byl zaměstnanec brutálně napaden (utrpěl závažná mnohačetná poranění). Podle "přesvědčení odvolacího soudu ve smyslu právních předpisů platných v době škodné události (§ 190 odst. 1 a 2 ZP (§ 366/1, § 380/3 ZP), § 25 NV č. 108/1994 Sb. (§ 273, § 274, § 380/2 ZP)), které soud prvního stupně správně aplikoval, nelze incident považovat za pracovní úraz", neboť "od okamžiku, kdy se zaměstnanec ubytoval v hotelu, do doby vstupu na určené místo konání konference, a to v den určený pro prezentaci účastníků (neděle 11. 6. 2006 od 10.00 hodin), nevykonával činnost související s výkonem jeho práce či předmětem jeho pracovní cesty". Následné tvrzení zaměstnance, že plnil příkaz zaměstnavatele a šel v pozdních nočních hodinách mapovat trasu a prokázat předem pořadatelům oprávněnost své účasti na konferenci, se odvolacímu soudu "jeví jako účelová reakce na negativní postoj vedlejšího účastníka (pojišťovny) k řešení pojistné události", kdy navíc "se nepodává, že přímý nadřízený žalobci takový pokyn dal", a "pokud právník žalovaného doporučil žalobci co nejdříve řešit nesrovnalosti s identifikací registračního poplatku, lze souhlasit s vedlejším účastníkem (s pojišťovnou) v tom, že nemohl mít na mysli, aby tak zaměstnanec učinil bezprostředně po příletu, když pořadatelé konference vyhradili vyřizování veškerých formalit na neděli 10 až 18.00 hodin". Rovněž tvrzení zaměstnance, že "fotografování míst, kde se konference konala, měla přímou souvislost s plněním pracovních úkolů zaměstnance", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "u organizace se fotografie do zpráv o služebních cestách nezakládaly a tato činnost nebyla zaměstnanci uložena". Odvolací soud (městský soud) se "ztotožnil" s právním názorem soudu prvního stupně, že "tato aktivita bezprostředně nesouvisela s plněním pracovního úkolu, kterým byl pověřen vedoucím zaměstnancem", a uzavřel, že "veškeré konání zaměstnance před nešťastným incidentem nepovažuje za jednání v souvislosti s pracovní cestou". Proto v případě úrazu zaměstnance nejde o pracovní úraz, na nějž by se vztahovalo zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání".