Rizika pracovní expozice mikrodávkou metamfetaminu

5. Rizika zdravotních následků

Rizika zdravotních následků

V současnosti je nejzásadnější otázkou, zdali je možné škody způsobené metamfetaminem na nervové soustavě napravit či nikoliv. Odpověď je nejistá a lze kalkulovat pouze s nutností absolutní abstinence, neboť v průběhu vlivu metamfetaminu na mozek byl organismus ovlivněn jak biochemicky, tak fyziologicky. Mozek se přizpůsobil vyššímu stupni aktivity během chemické stimulace a zrychlení a znásobení biochemických reakcí bude potřebovat čas na návrat do normálních hodnot. Ale v principu lze očekávat úspěch. Z fyziologického pohledu už pravděpodobnost návratu k původním hodnotám nemusí být tak vysoká. Ačkoliv mikrodávka není takovým rizikem pro nervovou soustavu z důvodu buněčné smrti jako běžné „pouliční“ dávky, stále záleží na místě postižení. Pokud dojde k poškození nervových buněk mozku tam, kde lze toto poškození kompenzovat z jiných zdrojů, lze předpokládat možnost návratu k původnímu stavu v řádu měsíců. Pokud ale byly poškozeny specializované nervové buňky bez možnosti zastoupení, bude návrat k původnímu stavu obtížný či nemožný.

Zatím byly identifikovány tři možné cesty poškození mozkové činnosti při dlouhodobém užívání metamfetaminu a není důvod předpokládat, že by neplatily i pro mikrodávky:

• akutní změny výměny neurotransmiterů;
• přeprogramování odměnového systému;
• přímá buněčná smrt.

Ve výše popsaném případě byly pozorovány první dva způsoby ovlivnění postiženého a lze proto očekávat i výskyt důvodu třetího, i když pravděpodobně v menší míře než u běžného uživatele gramových dávek metamfetaminu.

Dlouhodobá expozice organismu metamfetaminem vede k přizpůsobení nervových přenašečů i receptorů. Protože právě tento systém přenosu informací uvnitř mozku je odpovědný za tvorbu nálad či emocí, chronické předráždění vede k popsaným symptomům jako je nespavost, deprese, podrážděnost, zlost, apatie, úzkost apod. Pro následnou terapii je podstatné, že metamfetamin nezasahuje neurony jako takové – ty zůstávají neporušené. Výrazným způsobem je však zasažen přenos informací mezi nimi. U některých postižených to trvá týdny, u jiných až 18 měsíců, než dojde k nápravě stavu (Buddy, Fogoros, 2018).

Asi nejvýznamnější je poškození odměnového systému mozku, který se nachází ve frontálních lalocích, nucleus accumbens a ventrální tagmentalní oblasti. Chronická otrava metamfetaminem způsobuje nárůst hladiny cytokinů v mozku. Ty, kromě jiného, způsobují i nárůst počtu nervových synapsí v mozku. Platí přímá úměra – čím častěji metamfetamin působí na mozek, tím více cytokiny podporují vznik dalších synapsí, které přenášejí vzruchy zvýšené mozkové aktivity. Tyto změny zůstávají obvykle permanentní. Narušený odměnový systém je zodpovědný za sníženou sexualitu, problémy se soustředěním na pracovní nebo sportovní výkon, bažením po droze (cravingem) apod. To se po přerušení přísunu metamfetaminu může projevit zvýšením touhy po náhradním uspokojení – touze po alkoholu, cukru, kofeinu, zvýšené sexualitě atd. Posledním významným následkem je přímá buněčná smrt v postižených oblastech mozku zodpovědných za sebekontrolu, zejména čelní lalok, nucleus caudatus a hipokampus. Poškození těchto oblastí se manifestuje zejména psychózami, schizofrenií až demencí u přímých „pouličních“ uživatelů gramových dávek.

Bohužel tyto mozkové buňky nemají náhradu a jejich poškození je obvykle permanentní. U motivovaných postižených toto lze korigovat úmyslnou změnou vzorců chování při dobré spolupráci zejména s blízkými osobami, pokud budou postiženému ukazovat nové vzorce chování a pomáhat mu je fixovat. To si však vyžaduje obrovskou trpělivost z obou stran, která už však po tak dlouhé době intoxikace i následné terapie bývá obvykle vyčerpána.

Epizody hypertonických kontrakcí u sledovaného subjektu vedly výzkumný tým ke kauzálnímu spojení s technikou Tension & Trauma Release Exercise, kdy skrz přirozený třes těla lze zklidnit předrážděný nervový systém a navodit opět vyváženost organismu. Tím lze efektivně eliminovat primární, fyzickou, fázi intoxikace. Jako vhodný způsob zpracování následné mentální fáze se ukázala hypnoterapie, kdy usnadněním komunikace mezi vědomím apodvědomým sledovaného subjektu došlo nejen k definitivnímu odstranění hypertonických epizod, ale i zlepšení psychického stavu. Následná medikace antipsychotiky v různých dávkách stabilizuje psychiku sledovaných subjektů, avšak o vyléčení se nedá v žádném případě mluvit. Vhodným fyzickým cvičením se podařilo u sledovaných subjektů stabilizovat tělesný stav, kdy v některých momentech docházelo k rozvoji nechutenství až neochoty přijímat potravu (metamfetamin je používán jako léčivo snižující chuť k jídlu) a zároveň masivnímu úbytku tělesné hmotnosti díky řadu dní přetrvávajícímu tremoru. Zároveň umožňovalo i stabilizaci psychiky nutností soustředit se na provedení jednotlivých cviků. V neposlední řadě se projevil i pozitivní vliv na celkovou detoxikaci organismu.

Přirozený pohyb je nedílnou součástí všech fyziologických funkcí lidského organismu. Optimální činnost svalového aparátu pomáhá především krevnímu i lymfatickému oběhu a kvalitnímu trávení, resp. vylučování. Zvýšená fyzická zátěž navyšuje intenzitu metabolismu a tím i výměnu látek v těle. Prohlubuje se a zrychluje dýchání, narůstá tělesná teplota, a proto se výrazně zvyšuje pocení. Vhodný pohyb tedy intenzivně podporuje všechny přirozené očistné funkce lidského těla.

Pro optimální činnost svalového aparátu lze jednoznačně doporučit funkční cvičení. Pro tělo správné pohyby, resp. cviky jsou dané funkční anatomií. Pro každodenní zdravotně kondiční cvičení se ukázal jako vhodný minimalistický program s využitím vlastní váhy a jednoduché zátěže v podobě malých činek nebo odporových gum.

Z hlediska nápravy poškozených mozkových struktur je zajímavá studie katedry psychologie Centra pro výzkum závislosti Temple University (2010), zaměřená na nápravu mozkových struktur u uživatelů běžných rekreačních drog (marihuana, MDMA, metamfetamin). Uživatelé metamfetaminu abstinující 6 měsíců vykazovali nízké skóre v motorických dovednostech, verbálním vyjadřování i psychologických testech ve srovnání s osobami, které nikdy metamfetamin nepožili. Po 12-17 měsících se jejich schopnosti zejména v oblasti motorické a verbální zlepšili na úroveň shodnou s referenční skupinou. Stále však byli vystaveni většímu riziku psychických obtíží v podobě depresí, apatie nebo agrese (NIDA, 2013).