Rizika pracovní expozice mikrodávkou metamfetaminu

3. Metodika

Metodika

V neznámém a potenciálně nebezpečném prostředí s vysokým výskytem psychoaktivních látek, prekurzorů a různých chemických látek a jejich směsí vznikajících jako produkty či meziprodukty výroby pracuje řada profesí. Řemeslníci přichází do bytových i nebytových prostor provádět opravy a rekonstrukce, pracovníci DDD se starají o čistotu, zaměstnanci bytové správy dochází jednotlivé byty kontrolovat, uklízeči denně víří prach v kancelářských prostorách – ti všichni a mnoho dalších jsou vystaveni pracovní expozici aerosolem metamfetaminu. Ovšem v první řadě jsou pracovníci bezpečnostních složek – policisté a celníci.

Tato problematika je v současné době zkoumána dvěma projekty, kdy jeden je zaměřený na způsoby šíření a jeho omezení včetně dekontaminace prostor, a druhý je zaměřen na preventivní a proaktivní činnosti vedoucí k minimalizaci zdravotních následků působení psychoaktivních látek. Cílem studie v rámci projektu Detoxicon je vybrat a ověřit relevantní způsoby monitoringu biometrických veličin lidského těla, pomocí kterých by bylo možné identifikovat příznaky nebo konkrétní projevy intoxikace nebezpečnými látkami nebo vlivu residuální kontaminace po nelegální výrobě psychoaktivních látek na zdraví příslušníků bezpečnostních složek, kteří se s těmito látkami mohou při výkonu služby dostávat do styku. Současné praktické zkušenosti a výsledky zahraničních studií poukazují taktéž na rizika chronické intoxikace, subakutních dávek a senzibilizace mikrodávkami, které mohou zvláště u citlivých osob vyvolat intoxikaci obdobnou jako u uživatelů z drogové scény.

Intoxikace mikrodávkami psychoaktivních látek se jen obtížně diagnostikuje konvenčními lékařskými postupy. Většinou se vlivy těchto látek na organismus projevují podle citlivosti jednotlivých kontaminovaných osob jako soubor nespecifických, špatně diagnostikovatelných obtíží, obvykle přisouzených skupině nespecifických civilizačních chorob. Bývají též klasifikovány podle specifických symptomů jako úplně jiné onemocnění. K diagnostice nespecifických symptomů jsou využity neinvazivní diagnostické metody, které umožňují pomocí relativně jednoduchých a snadno opakovatelných měření sledovat stav subjektů a na základě zpracování a vyhodnocení výsledků měření stanovit závěry a možné další postupy.

BioFeedback je původně anglický, mezinárodně používaný termín pro biologickou zpětnou vazbu, která umožňuje sledování, kontrolu a přímou nebo nepřímou zpětnou vazbu pro řízení biologických funkcí v reálném čase. Vlastní princip metody se opírá o čistě vědecké způsoby sledování činností a projevů jednotlivých orgánů a částí lidského těla a jejich vzájemných souher – koherencí, které jsou lidskému tělu naprosto přirozené. V současné době je BioFeedback používán jak v diagnostické praxi, tak ke stimulaci činnosti určitých orgánů nebo částí těla a terapii řady obtíží, a to jak v oblasti vědy, výzkumu, vědecké medicíny, tak i alternativní medicíny. Měření, stimulace a trénink pomocí metody BioFeedback je neinvazivní a nemá v současnosti žádné známé vedlejší účinky a indikace.

V souvislosti s nejnovějšími vědeckými poznatky je možné BioFeedback technologie využít právě ke zkoumání řady nespecifických projevů chování těla a tělesných struktur. S výhodou lze technologie použít především ke sledování vzájemných vazeb chování mozku a nervové soustavy, tělesných struktur, svalů, srdeční činnosti, dechové činnosti atd. Pomocí naměřených informací a analýzou diagnostických dat tak můžeme sledovat např. odezvy těla na signály mozku a zpětně odezvy mozku na chování například svalových nebo podkožních struktur, dechu, srdeční činnosti, funkčnost a výkonnost autonomní nervové soustavy apod.

Metoda BioFeedbacku byla vhodně doplněna měřením odporu a přenosu řídících pulzů pro nervovou soustavu. Tato metoda se začala provádět začátkem 70. let minulého století při zdokonalení citlivosti přístrojů na měření mozkové aktivity, které umožnily snímat pulzy, přes které mozek komunikuje po nervové soustavě s celým tělem. Tyto pulzy jsou obousměrné. Příkazové pulzy vydává mozek pro realizaci cílové reakce svalu, orgánu apod. a reakčními pulzy mozek zpětně přijímá zpětně informace vyhodnocující kvalitu plnění příkazu. Samotný pulz je nízkofrekvenčním elektrickým výbojem, jehož hodnotu lze změřit. Podle těchto měření můžeme zaznamenat intenzitu určité aktivity v daném nervu, a tudíž i v dané oblasti těla, a tak získat podklady pro analýzu citlivosti v dané oblasti těla. Protože nervové dráhy se vždy pojí s určitými orgány, zobrazí se poruchy těchto orgánů zpětně na odpovídajících reakčních liniích. Pokud máme k dispozici nervový systém zasažený psychoaktivní látkou, nervový systém vykazuje nestálost.