Praktické aspekty ergonomie pracovišť

Část 7. Polutanty v pracovním ovzduší

Část 7. Polutanty v pracovním ovzduší

Nejen v zahraničí, ale i u nás v ČR, stále častěji slýcháme pojem „Sick building syndrome“ (SBS). V překladu se jedná o tzv. syndrom nemocných budov. O co se jedná? V nově vybudovaných administrativních budovách, zejména s převažujícím typem kanceláří open space, je u zaměstnanců registrován dlouhodobě trvající nárůst nespecifických zdravotních obtíží (od podráždění očí, nosu, krku, přes kožní onemocnění až po neurologická onemocnění). Ty zpravidla nebývají tak závažné, aby způsobila pracovní neschopnost (s výjimkou závažnějších viróz) pro nemoc, nicméně celkově organismus vyčerpávají a snižují lidský výkon ve fyzické i mentální rovině. Jistou zvláštností je, že konkrétní příčina SBS není zatím dostatečně objasněna, či spíše, že se na tomto problému podílí řada synergií. Tento fenomén se začal významněji projevovat v 80. letech minulého století a dnes víme, že je spojen především se „skleníkovým“ prostředím, kde je vzduch významně kontaminován nejrůznějšími škodlivými polutanty – biologickými agens (např. bakterie, plísně, viry), těkavými organickými látkami (VOC), odéry a prachovými částicemi. Zdrojem VOC jsou jednak stavební materiály, ze kterých jsou dané budovy postaveny a jednak vlastní vybavení interiérů.

Vznik SBS prokazatelně ovlivňuje také elektroiontové mikroklima, které se významnou měrou podílí na pohodě člověka v daném prostředí. V uzavřených, nevětraných objektech se železobetonovou konstrukcí, kde je výměna vzduchu uskutečňována nucenou ventilací, je ionizace vzduchu prakticky zcela potlačena. Lidé zde vzduch vnímají jako „těžký“ a chudý na kyslík. Tento stav je důsledkem absence přirozeného větrání a přílišného využívání klimatizačních jednotek, jež jsou i největším zdrojem znečištění vzduchu biologickými agens v podobě bioaerosolu. Zvlášť významně se to projevuje v letním období, kdy klimatizace pracuje na plný výkon.

Kvalitu ovzduší v praxi nejlépe prověří měření aerosolů, tj. kapalných a pevných částic rozptýlených v ovzduší, neboť jejich charakteristiky jsou odrazem vlastností zdroje znečištění a podmínek panujících v daném prostředí. Toto měření však není jednoduché, neboť se při něm používají sofistikované metody a velmi drahé měřicí přístroje (viz obrázek 8). Vysoká pořizovací cena těchto měřících systémů je důvodem, proč v ČR existuje jen několik málo organizací, které jsou schopny tato měření kvalifikovaně provádět. Provedení takového měření však má pro zaměstnavatele obrovský význam. Umožní totiž nejen kvantifikovat množství částic rozptýlených v ovzduší, ale především zjistit zastoupení jednotlivých velikostních skupin aerosolu a jejich charakteristiky. Kupříkladu pro účely kategorizace prací se využívají hodnoty PM10 (obrázek 9), nicméně nejnovější výzkumy ukázaly, že tento ukazatel není pro odhad zdravotních rizik zdaleka postačující. Zohledňuje totiž především zastoupení hrubých částic (o velikosti okolo 10 mikrometrů), kterých je ale v ovzduší tisíckrát až milionkrát méně než částic submikronových (menších jak 1 mikrometr).

Nejnebezpečnější jsou nicméně částice ještě menší – o velikosti pod 0,1 mikrometru – neboť ty jsou schopny pronikat až do plicních sklípků, kde se mohou trvale deponovat (viz obrázek 10). Úplně nejmenší z nich (tzv. nanočástice) jsou dokonce schopny přes plíce pronikat až do krevního oběhu, kde mohou vyvolávat řadu rozličných biologických účinků. Na základě provedeného měření je možné za pomocí matematického modelování odhadnout celkové množství částic, které se v plicích usadí za danou časovou jednotku (např. směna, rok, pracovní život, viz obrázek 11). Tato analýza často přináší až šokující zjištění, kdy se ukáže, že i na relativně „čistém“ pracovišti mohou být lidé nebezpečně ohrožováni. Máme-li však tyto informace včas, lze případný problém odstranit dříve, než se negativní důsledky skutečně projeví.

Měření aerosolů v pracovním ovzduší se provádí po celou směnu, anebo opakovaně po vybranou část pracovní doby, která je s ohledem na prováděné pracovní činnosti dostatečně reprezentativní. Odběr měřeného vzduchu je nutné provádět v rovině dýchací zóny průměrně vzrostlého zaměstnance a v místě, kde se nepředpokládají rušivé efekty. Většina přístrojů používaných pro indoorová měření (např. laserové fotometry nebo čítače částic) pracuje v kontinuálním režimu a provádí měření až několika desítek velikostních frakcí současně (viz obrázek 8). Obvykle se měří částice o aerodynamickému průměru od 20 nanometrů do 40 mikrometrů (nejmenší okem viditelné prachové částice měří cca 50 mikrometrů, tj. 0,05 milimetru). Měření se provádí podle nařízení vlády č. 361/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vlastní strategie vzorkování, výběr vhodného měřicího postupu a způsob zpracování výsledků je pak nutné provádět v souladu s normami ČSN EN 482 a ČSN EN 689.

Obrázek 8: Měření aerosolů pomocí měřícího systému NanoCheck 1325 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

Obrázek 9: Jednominutové průměry hodnot hmotnostní koncentrace pro velikostní frakce PM10, PM2,5 a PM1 v potravinářském provoze [μg/m3] (autor: ERGOWORK s.r.o.).

Obrázek 10: Výsledek měření nanočástic ve výrobní hale potravinářského provozu – červená křivka znázorňuje celkový počet všech detekovaných nanočástic v 1 cm³, modrá křivka znázorňuje průměrnou velikost detekovaných nanočástic [nm] (autor: ERGOWORK s.r.o.).

Obrázek 11: Výsledek simulace pomocí modelu ICRP-66 vyjadřující expoziční dávky pro celý dýchací systém (červené sloupce) a pro alveolární oblast (žluté sloupce), jež obdrží pracovník exponovaný v měřeném open space za dobu 1 roku [mg]. V grafu jsou také vyneseny zprůměrované hmotnostní koncentrace jednotlivých velikostních skupin částic (modré sloupce) v měřeném aerosolu [μg/m³] (autor: Petr Skřehot).