Odmítnutí pracovních povinností, údajná pracovní neschopnost a okamžité rozvázání pracovního poměru

Společnost (dále žalovaná) dopisem sdělila zaměstnanci – řidiči (dále žalobce), že s ním rozvazuje pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobce totiž po příchodu do zaměstnání odmítl pokyn vedoucího rozvézt maso a masné výrobky odběratelům, poté opustil pracoviště.

Žalobce se domáhal u soudu, aby bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Uvedl, že po příchodu do zaměstnání (v 5,30 hodin) se jeho zdravotní stav při čekání na opravu vozidla, se kterým měl provést rozvážku, zhoršil natolik, že nemohl ze zdravotních důvodů vykonat zadaný úkol. Informoval o tom pracovníky expedice a poté vyhledal praktického lékaře, který žalobce uznal dočasně práce neschopným.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že při rozdělování pracovních úkolů jí nebyla známa žádná skutečnost nasvědčující zdravotní indispozici žalobce znemožňující mu provést výkon práce, ale že žalobce byl nespokojen s přidělenou rozvozovou trasou a domáhal se přidělení jiné trasy. Když mu žalovaná nevyhověla, opustil žalobce pracoviště, aniž by se zmínil o svých případných zdravotních problémech. Porušení povinností žalobcem způsobilo žalované závažné provozní potíže a škodu, neboť se jedná o zboží podléhající rychlé zkáze, které je nutné rozvézt bez zbytečného odkladu.

Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl a rozhodl ve prospěch žalované.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodl, že závěry soudu prvního stupně jsou předčasné a že soud je učinil, aniž by správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který by mu umožnil náležité právní posouzení věci.

Toho dne se žalobce dostavil do ordinace lékaře, který rozhodl o jeho dočasné pracovní neschopnosti z důvodu kataru horních cest dýchacích. Onemocnění s touto diagnózou nemohlo výrazně ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo. Pokud je však žalobce zařazen jako řidič, lze předpokládat, že by pacient s takovou diagnózou mohl být při práci řidiče ovlivněn. Lékař neprověřoval teplotu žalobce, nenechal vypracovat krevní testy, antibiotika mu nepředepisoval. Vozidlo, které bylo žalobci přiděleno k výkonu práce, bylo v provozu a funkční. Soud dospěl k závěru, že žalobce odmítnutím pokynu žalované porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Nic na tom nemění ani následná pracovní neschopnost žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce žalovanou o svém nepříznivém zdravotním stavu informoval již při odmítnutí pokynu, ani to, že by zde nepříznivý zdravotní stav žalobce v tomto okamžiku skutečně byl. Návštěvu žalobce u ošetřujícího lékaře v den incidentu lze považovat za ryze účelovou.

Žalobcem tvrzená skutečnost, že řešil nutnost opravy na přiděleném voze, byla vyvrácena výpovědí svědka. Jediným důvodem, pro který žalobce odmítl práci vykonat, byla jeho nespokojenost s přidělenou rozvozovou trasou, neboť ta narušila jeho plány po práci. Soud dospěl k závěru, že žalobce porušil své povinnosti zvlášť hrubým způsobem a na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce, který svým chováním narušil vzájemnou důvěru a projevil se jako nespolehlivý zaměstnanec, zaměstnávala byť jen po dobu výpovědní lhůty.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku, zda jde o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Soudy nepřihlédly při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledku porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Podle něj nebyly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované. Z výslechu lékaře vyplynulo, že žalobce v době pracovní neschopnosti nebyl schopen řídit motorové vozidlo. Žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak zajistit bezproblémový chod směny a rozvozů v nepřítomnosti žalobce.

Paragraf 191 zák. práce hovoří o důležitých osobních překážkách na straně zaměstnance. Podle ustanovení § 57 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, v němž ji ošetřující lékař zjistil. Podle ustanovení § 57 odst. 3 tohoto zákona ošetřující lékař může v případě, že pojištěnec nemohl navštívit ošetřujícího lékaře nebo v jiných odůvodněných případech rozhodnout, že dočasná pracovní neschopnost pojištěnce vznikla i přede dnem uvedeným v odstavci 2.

Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Brání-li zaměstnanci v konání práce některá z překážek v práci, zákoník práce mu ukládá, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna. Nedozví-li se zaměstnanec o překážce v práci předem, je v takovém případě povinen zaměstnavatele uvědomit o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (§ 206 odst. 1 zák. práce). Zákon ukládá zaměstnanci povinnost existenci překážky prokázat. Zaměstnanec může zaměstnavatele uvědomit o překážce v práci i dodatečně a její existenci dodatečně prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015).

Pokud se žalobce dne 23. 3. 2017 v brzkých ranních hodinách dostavil do místa výkonu práce a měl být připraven provést rozvážku masa, avšak s výkonem práce nezapočal z důvodu nespokojenosti s přidělenou rozvozovou trasou, přičemž v provedení jízdy mu nebránily zdravotní důvody, z pracoviště odešel a teprve poté (okolo jedenácté hodiny dopolední téhož dne) navštívil ošetřujícího lékaře, který mu vystavil doklad o pracovní neschopnosti, je závěr odvolacího soudu správný a námitka důvodnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem definován, přičemž na jeho vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V každém případě jde o vyhodnocení konkrétních, zcela individuálních skutkových okolností.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 90/2021.