Nárok VZP na úhradu nákladů za léčení pracovním úrazem postiženého zaměstnance

Zaměstnanec společnosti (dále žalovaná), připravoval naložení stavebních buněk (kontejnerů) pomocí autojeřábu na přistavené kamióny a při pokusu o výlez po přistaveném žebříku na střešní konstrukci druhého kontejneru spadl z výšky na nižší kontejner a posléze i na zem, čímž došlo k závažnému poranění bederní páteře a obratlů. Oblastní inspektorát práce rozhodl, že se žalovaná při svém podnikání dopustila správního deliktu (nyní přestupku – pozn. redakce) na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. g) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, tím, že neposkytla zaměstnanci pracujícímu na žebříku jako vazač osobní ochranné prostředky pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou, tzn. že ho nevybavila bezpečnostním postrojem a lanem opatřeným tlumivkou (zachycovačem pádu). Protože k úrazu zaměstnance došlo porušením předpisů BOZP, má VZP (dále žalobkyně) podle ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, právo na náhradu nákladů vynaložených na léčení zaměstnance, které uhradila poskytovatelům zdravotní péče.

Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tím, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní a ostatní předpisy (vnitřní předpisy u zaměstnavatele) k zajištění BOZP, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť si nezajistil stabilitu žebříku jeho přidržením druhým zaměstnancem a neměl přidělené osobní ochranné pracovní prostředky.

Okresní soud žalované došel k názoru, že pracovní úraz je výlučně následkem zaviněného protiprávního jednání žalované. V rozporu s právními předpisy a v rozporu se svými vlastními vnitřními předpisy nevybavila zaměstnance osobním ochranným prostředkem proti pádu z výšky (bezpečnostním postrojem s lanem opatřeným tlumivkou) a personálně nezajistila možnost zaměstnance nechat si žebřík držet dalším zaměstnancem (jak stanovila ve směrnici), neboť praxi, kdy si zaměstnanci žebříky nejistili, dlouhodobě tolerovala. Dále nerozhodla, ač to bylo její povinností, o přerušení práce s ohledem na nepříznivé povětrnostní podmínky (sněžení), jak směrnice taktéž ukládala. Též porušovala své povinnosti na úseku BOZP tím, že soustavně nekontrolovala a nevyžadovala dodržování povinností ze strany zaměstnanců. Skutečnost, že zaměstnanec neměl v době úrazu pracovní oděv a ochrannou přilbu, nemá na uvedený závěr vliv, neboť pracovní oděv by sám o sobě následky úrazu nemohl zmírnit a přilba, kterou měl být vybaven, nebyla přilbou chránící před pádem z výšky. Žalobkyni tedy vzniklo vůči žalované právo na náhradu nákladů vynaložených na hrazené služby poskytnuté zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovním úrazem.

K odvolání žalované krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že k poškození zdraví zaměstnance došlo výhradně v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalované. Personálně nezajistila, aby mohla být splněna povinnost přidržení žebříku dalším zaměstnancem, bylo tolerováno, že se žebříky běžně nepřidržovaly dalším zaměstnancem, v případě slovní výtky z toho nebyly vyvozeny odpovídající důsledky. Žalovaná nepostupovala podle své směrnice, nepřerušila provoz v případě nepříznivých povětrnostních podmínek. Pokud zaměstnavatel běžně trpěl a toleroval nesprávné jednání zaměstnanců, nemůže obstát námitka lehkomyslného jednání, které by mohlo představovat důvod pro částečné zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Povinností žalované bylo nejen seznámit zaměstnance s písemnými pokyny k zajištění BOZP, ale také kontrolovat jejich dodržování a vyžadovat jejich kontrolování. Mezi zaviněným protiprávním jednáním žalované a újmou na zdraví zaměstnance je tedy dána příčinná souvislost.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá, že hlavní a bezprostřední příčinou vzniku pracovního úrazu bylo svévolné jednání zaměstnance – konal činnosti před vznikem pracovního úrazu bez pokynu zaměstnavatele, nebyl v kontaktu s jeřábníkem, nezajistil žebřík proti podjetí další osobou, nezapřel jej do profilu střechy kontejneru, umístil žebřík ve špatném sklonu a nad mezeru širokou 115 cm, neprovedl řádné očištění povrchu, na který žebřík postavil, a nebyl vybaven ochrannou přilbou a pracovní obuví. Bez tohoto jednání by pracovní úraz nestal. Žalovaná nesouhlasí zejména s tím, že žalobkyni byl nárok přiznán, aniž by spolehlivě bylo prokázáno, že léčebné náklady byly vynaloženy v žalobou tvrzeném rozsahu (nepředloženy žádanky a faktury, aktuální sazebník prokazující hodnotu toho kterého léčebného nákladu, výpisy z účtu).

Právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení je originární právo založené zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody. Znamená to, že třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl jejich vznik způsoben jednáním pojištěnce, třetí osobě vůči zdravotní pojišťovně povinnost k plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nevzniká.

Jak vyplývá z výše uvedeného, okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu či snižující výši náhrady může být i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně.

V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pouze pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 270 zákoníku práce.

V projednávané věci proto bylo pro rozhodnutí významné, zda a popřípadě v jakém rozsahu se na vzniku nákladů vynaložených VZP na ošetření a léčení jejího pojištěnce a zaměstnance žalované, k němuž došlo v důsledku poškození jeho zdraví pracovním úrazem, podílelo vedle pochybení, které zjistil oblastní inspektorát práce, případně i porušení povinností podle vnitřních předpisů žalované.

Odvolací soud byl veden nesprávným právním názorem, že žalovaná je povinna k náhradě léčebných nákladů újmy způsobené pracovním úrazem zaměstnance ve stejném rozsahu, v jakém odpovídá za újmu vzniklou mu pracovním úrazem. Náležitě nezkoumal všechny okolnosti, které v daném případě mohly mít vliv na vynaložení nákladů na ošetření a léčení pojištěnce, jestliže se nezabýval tím, zda (popřípadě v jakém rozsahu) se na vzniku těchto nákladů podílelo jednání zaměstnance. Závěr odvolacího soudu o výlučné povinnosti žalované k náhradě podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění proto není správný a Nejvyšší soud jej zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 619/2022-927.