Znaky závislé práce a faktický pracovní poměr

Pracovník (žalobce) si poškodil zdraví s trvalými následky. Zasáhlo ho jeřábem zvedané břemeno, když se utrhlo oko navařené jiným pracovníkem. Žalobce práci, při níž úraz utrpěl, pro společnost (žalovanou) formálně vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) na smlouvu o provedení prací, kterou měl uzavřenou s M. K. (vedlejší účastník). Ve skutečnosti se jednalo o výkon závislé práce pro žalovanou, neboť jejich vztah vykazoval znaky soustavnosti (smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku, vykazování pracovní doby bylo stejné jako u zaměstnanců s pracovní smlouvou, dle evidence pracovní doby byla žalobci vyplácena odměna za odpracované hodiny, pokyny k výkonu práce žalobce dostával od zaměstnanců žalované a k výkonu práce používal pomůcky poskytnuté žalovanou.

Žalovaná i vedlejší účastník namítali, že k úrazu žalobce nedošlo při výkonu závislé práce pro žalovanou, neboť žalobce práce na opravě zakladače prováděl jako OSVČ ve smluvním vztahu k M. K. Vedle toho se žalobce na vzniku úrazu podílel porušením bezpečnostních předpisů, protože se v rozporu s nimi zdržoval v místě zvedání břemena.

Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že úraz se žalobci stal při výkonu závislé práce pro žalovanou, a jde o úraz pracovní, za který žalovaná odpovídá podle zákoníku práce.

Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval ve skupině, kterou řídil M. K. a práce dozoroval a technicky řídil šéfmontér (zaměstnanec žalované) J. Š., kterému byla skupina M. K. pro realizaci generální opravy přidělena. M. K. pracoval pro žalovanou na základě živnostenského oprávnění jako svářeč a zámečník, s žalovanou měl uzavřenou rámcovou smlouvu o kooperační výrobě. Ve smlouvě bylo ujednáno, že M. K. není oprávněn bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt nebo třetí osobu. Poté, co mu žalovaná sdělila, že potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků, se M. K. s žalobcem dohodl, že se žalobce na pracích pro žalovanou bude podílet. Pracovní úkoly žalovaná žalobci ukládala prostřednictvím J. Š. Za práci byl žalobce odměňován hodinovou sazbou, odměnu za vykonanou práci mu žalovaná vyplácela prostřednictvím M. K. Žalobce konal práce pro žalovanou na jejím pracovišti, žalovaná mu přidělila skříňku v šatně, dopravovala ho na místo práce, dávala mu pracovní pokyny, evidovala jeho příchody a odchody do/z práce, udělovala mu pracovní volno, platila ho za čas strávený na jejím pracovišti; rovněž mu poskytla vybavení nutné k výkonu práce. Žalobce tak pracoval stejně, jako by byl zaměstnancem žalované. Soud proto dospěl k výše k uvedenému závěru. Právní vztah účastníků při výkonu této práce posuzoval jako tzv. faktický pracovní poměr (žalobce vykonával pro žalovanou závislou práci, ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr). Vzhledem k tomu, že žalobce jednal v souladu s pokynem vazače a zaměstnance žalované, osoby odpovědné za zdvihací práce, a v důvěře ve správnost daného postupu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se odpovědnosti za pracovní úraz nemůže zprostit (nyní se používá termín zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu - pozn. redakce).

K odvolání žalované Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k témuž závěru, a sice že žalobce při dílčí práci na generální opravě zakladače pracoval společně se zaměstnanci žalované, tedy pro žalovanou pracoval stejně, jako by byl jejím zaměstnancem, a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobcem a žalovanou byl založen faktický pracovní poměr a že úraz žalobce je úrazem pracovním.

Žalovaná se podle odvolacího soudu ani zčásti nezprostila odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, neboť žalobce se nedopustil žádného porušení bezpečnostních předpisů. Žalovaná naopak nevyhotovila závazný technologický postup prací na této opravě, čímž porušila ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. K úrazu došlo při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti neměl být vůbec v provozu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle ní odvolací soud pominul, že žalobce měl uzavřenou písemnou smlouvu s M. K., nesprávně proto uvedl, že žalobce si živnostenské oprávnění opatřil, aby získal práci u žalované. Nevzal v úvahu, že žalobce svou práci vykonával na specifickém pracovišti (dobývací prostor povrchového dolu pro těžbu hnědého uhlí, jehož správcem je třetí osoba, v rámci kterého se uplatňují specifické právní předpisy, zejména stran požadavků na bezpečnost a organizaci práce). Pokud zohledňoval, že žalovaná poskytovala žalobci stejně jako svým zaměstnancům šatnu (tu správce dobývacího prostoru poskytuje za úplatu i ostatním), evidovala jeho docházku (jedná se o prostor spravovaný třetí osobou, která má s ohledem na příslušné předpisy Českého báňského úřadu zaveden evidenční systém docházky, kterým musí projít každý, kdo chce překročit práh dobývacího prostoru, resp. dostat se za bránu), která byla pro žalobce stejná jako pro kmenové zaměstnance žalované (jakmile skončila pracovní doba „denních zaměstnanců“, nebylo možné, aby v dobývacím prostoru zůstávaly jakékoli další osoby, neboť zde nebyl nikdo, kdo by na ně z hlediska bezpečnosti a organizace práce s ohledem na specifické pracoviště dozíral), a dopravovala žalobce na místo výkonu práce (i tato skutečnost je důsledkem specifických bezpečnostních předpisů souvisejících se specifickým pracovištěm). V rámci specifického pracoviště jsou běžně uzavírány obchodněprávní smlouvy s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahy pracovněprávní. S ohledem na speciální báňské předpisy pak zajištuje subjekt odpovědný za převzaté montážní dílo koordinaci všech subjektů na práci se podílejících. Tento vztah podle žalované nevykazuje znaky závislé práce podle § 2 zákoníku práce.

Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce. Ustanovení § 3 zák. práce stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, a že základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnavatelé nemohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti zajišťovat tím způsobem, že by fyzické osoby pro ně vykonávaly závislou práci na základě jiných smluv a dohod.

Není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně, nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen tzv. faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). „Zaměstnanci“, který vykonává práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od „zaměstnavatele“ v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání).

Při výkonu práce pracovní skupina M. K. ani nepostupovala samostatně, neboť byla podřízena zaměstnanci žalované, který ji dozoroval a technicky řídil. Tomu potom odpovídá i zjištění soudů o tom, že pracovní úkoly žalobci ukládali a pokyny související s výkonem práce mu udělovali zaměstnanci žalované.

Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že činnosti vykonávané žalobcem pro žalovanou naplňují znaky závislé práce, neboť byly vykonávané ve vztahu nadřízenosti žalované a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), v jejích prostorách a na její náklady a odpovědnost. Namítá-li žalovaná, že v rámci specifického pracoviště jsou běžně uzavírány obchodněprávní smlouvy s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahy pracovněprávní, pak přehlíží, že okolnost, že jiné osoby vykonávaly činnost pro žalovanou jako OSVČ, nevylučuje výkon závislé práce žalobce pro žalovanou (tato okolnost by naopak spíše mohla vést k úvahám, zda v případě uvedených osob rovněž nešlo o výkon závislé práce zastřený občanskoprávní či jinou smlouvou).

Lze proto uzavřít, že odvolací soud správně vycházel z předpokladu, že žalobce úraz utrpěl při výkonu závislé práce pro žalovanou. Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3061/2020.