Pracovní doba a problémy v praxi

Rozvržení pracovní doby

Rozvržení pracovní doby

O rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje podle výslovné úpravy ustanovení § 84 zákoníku práce zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem, s tím že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. V případě, že je rozvržení pracovní doby obsahem kolektivní smlouvy, nevyžaduje se projednání rozvrhu s příslušným odborovým orgánem. U zaměstnavatele, kde odbory nepůsobí rozhoduje o rozvrhu pracovní doby zaměstnavatel sám. Zákoník práce nemůže stanovit zásadu pětidenního pracovního týdne jako bezvýjimečnou, neboť zaměstnavatelé v odvětví  obchodu a služeb ji nemohou v žádném případě dodržet.

Při rozvržení pracovní doby přihlíží zaměstnavatel k možnostem zabezpečení plynulé dopravy zaměstnanců do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou a k tomu, aby rozvržení pracovní doby nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdravé práce a se zájmy obyvatelstva a aby nebyla narušena činnost navazujících zaměstnavatelů.

Pracovní doba se rozvrhuje buď rovnoměrně podle zásad obsažených v ustanovení      § 84 odst. 2 zákoníku práce nebo nerovnoměrně podle ustanovení § 85 zákoníku práce.

Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby platí jediný limit – že délka směny nepřesáhne devět hodin.

Poněkud složitější je právní úprava nerovnoměrně rozvržené pracovní doby. Zde zásadně platí, že nedovoluje-li povaha práce nebo podmínky provozu, aby pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně na jednotlivé týdny, může zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem  rozvrhnout pracovní dobu nerovnoměrně na určité období sjednané v kolektivní smlouvě, popřípadě nerovnoměrné rozvržení pracovní doby dohodnout se zaměstnancem. Týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za období, které může činit nejvýše 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. 

Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby platí, že délka směny  nesmí nikdy překročit 12 hodin. Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději dva týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se zaměstnancem nedohodne jinak. Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby se nemusí vztahovat na všechny zaměstnance zaměstnavatele. V praxi se jedná především o práce v nepřetržitých provozech zaměstnavatele, při ostraze objektů či práce závislé na počasí apod. 

Pro praxi je důležité, že musí být předem stanovena délka  vyrovnávacího období, které může být maximálně 12 kalendářních měsíců a které se nemusí shodovat s kalendářním rokem. Zaměstnavatel musí zaměstnanci také na celé období vypracovat písemný rozvrh směn a seznámit s ním zaměstnance nejpozději dva týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena.

V praxi se vyskytují dotazy typu kolik směn musí zaměstnanec, pracující např. ve dvousměnném provozu, odpracovat. To není žádným předpisem stanoveno. Zákoníkem práce je stanovena jeho týdenní pracovní doba 383/4 hodiny a to se musí přepočítat podle délky směny dotyčného zaměstnance. Jiný bude počet směn když bude pracovat v 8hodinových směnách, jiný když bude pracovat ve 12hodinových. Také není stanoveno kolik směn např. odpoledních a kolik směn nočních musí zaměstnanec ve vyrovnávacím období odpracovat, to vše odvisí od harmonogramu směn zpracovaného zaměstnavatelem po projednání s příslušným odborovým orgánem. Stejně tak nelze a priori stanovit, jestli má zaměstnanec nárok na tzv. příplatky za směnnost, tyto příplatky nejsou tzv. povinné, nejsou upraveny obecně závazným předpisem a zaměstnavatelé je poskytují podle svých mzdových předpisů nebo na základě ujednání v kolektivní smlouvě. Z toho důvodu jsou i zaměstnavatelé, kteří příplatky za směnnost neposkytují vůbec.

Stejně tak není žádným obecně závazným předpisem stanoveno, že zaměstnavatel musí zaměstnanci řidiči např. stanovit kolik hodin práce činí jízda, kolik čekání a kolik nakládání. I to se diametrálně odlišuje v mzdových předpisech jednotlivých zaměstnavatelů. Nelze totiž v jednom obecně závazném právním předpisu dát stejná pravidla pro řidiče všech kategorií a všech zaměstnavatelů. Tyto otázky si musí ve vazbě na mzdové předpisy či kolektivní smlouvu upravit jednotliví zaměstnavatelé sami.