Používání právních předpisů a technických norem v praxi

Právní řád České republiky – část I

Právní řád České republiky – část I

Prameny práva v České republice jsou normativní akty (tj. právní předpisy), určité mezinárodní smlouvy a specifickou funkci mají rozhodnutí Ústavního soudu.

Právní předpisy tvoří zákonodárné akty, tj. Ústava ČR, další ústavní zákony (například ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky), zákony, zákonná opatření Senátu, a dále pak normativní akty orgánů výkonné moci (prováděcí předpisy) tj. určitá rozhodnutí prezidenta republiky, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, jiných ústředních správních úřadů, správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností.

Všechny tyto právní předpisy jsou vyhlašovány ve Sbírce zákonů (zkratka: Sb.). Z dřívější doby jsou součástí právního řádu i platné předpisy uvedené v Úředním listu (zkratka: Ú. l.) - například vyhláška MZ ČSR č. 156/1959 Ú. l. - Hygienické podmínky pro práci s technickými antibiotiky.

Platné mezinárodní smlouvy, kterými je vázána Česká republika, oznámení o jejich vypovězení a o jiných důležitých skutečnostech jich se týkajících a rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, kterými je Česká republika vázána vycházejí ve Sbírce mezinárodních smluv (zkratka: Sb. m. s.).

Vyhlášky a nařízení vlády jsou tzv. podzákonné normy a nemohou obsahovat stanovení povinností, pokud je k tomu v konkrétním případě nezmocnil zákon na jehož základě je příslušná podzákonná norma vydána [praktický příklad - EU se dohodne na vydání Směrnice ošetřující obecně určitou problematiku BOZP a stanovující minimální požadavky na danou činnost, Česká republika na základě schválení a vydání této směrnice do stanoveného termínu vydá zákon, který stanoví obecná práva a povinnosti, prováděcí předpis stanoví podrobnosti těchto práv a povinností a zaměstnavatel na základě zhodnocení rizik, většinou prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance prevence rizik, stanoví konkrétní kroky, jež jsou za daných podmínek potřebné a optimální (někdy může stačit vydání prováděcího předpisu, pokud to umožňuje příslušný zákon nebo novela stávajícího zákona)]. To však neznamená, že vyhláška, která byla vydána na základě zákona, jenž byl zrušen, je automaticky s ním též zrušena. Tato vyhláška musí být zrušena samostatně.

Pokud nový zákon, který nahradil zrušený, obsahuje zmocnění pro vydání prováděcí vyhlášky k plnění požadavku, jež řeší stará vyhláška nebo v něm je alespoň uvedeno plnit tuto povinnost, je plnění požadavků vztahujících se k zákonné povinnosti uvedených ve vyhlášce závazné a právně vymahatelné, i když se vyhláška odvolává na již zrušený zákon. Například se jedná o závaznost lhůt pro čištění komínů uvedených ve vyhlášce MV ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, která byla vydána na základě zákona o požární ochraně č. 18/1958 Sb. (současné znění zákona o PO stanoví povinnost: „zajišťovat údržbu, kontroly a opravy technických a technologických zařízení způsobem a ve lhůtách stanovených podmínkami požární bezpečnosti nebo výrobcem zařízení“).

Právní předpis nabývá platnosti dnem, kdy se stává součástí právního řádu - je vyhlášen ve Sbírce zákonů. Účinnosti právní předpis nabývá dnem, který je v něm uveden (nejdříve dnem vyhlášení) nebo, pokud není datum účinnosti uvedeno, 15. den po dni platnosti. Účinnost právního předpisu znamená, že jeho plnění je právně vymahatelné. Platnost pouze značí, že právní předpis je součástí právního řádu České republiky. Proto mohou být pro jednu problematiku současně platné dva právní předpisy (případně dvě či více různých znění jeho části), ale účinný může být pouze jeden. Nařízení vlády a vyhláška mohou nabýt účinnosti nejdříve dnem, kdy nabývá účinnosti zákon k jehož provedení jsou vydány.

Všechny právní předpisy nemají stejnou právní sílu. Nejvyšší má Ústava, resp. ústavní zákon. Za nimi následuje zákon. Ještě nižší právní sílu mají nařízení vlády a vyhláška. Právní předpis nižší právní síly musí vycházet z požadavků právního předpisu vyšší právní síly a nesmí být s ním v rozporu. Pokud dojde k rozporu požadavků právních předpisů stejné právní síly, platí zásada, že přednost má ustanovení předpisu speciálního před obecným. 

Například nařízení vlády, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci uvádí: „Suché a chemické záchody nelze zřizovat pro pracoviště určená pro trvalou práci a pro zaměstnance vykonávající činnosti epidemiologicky závažné“. Vyhláška o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných uvádí: „Chemický záchod, pokud nelze řešit jinak, může být zřízen pouze u jiného zařízení stravovacích služeb“ (stánek, mobilní občerstvení apod.) „s krátkodobým a sezoním provozem, a to za podmínek…“. Bude-li se jednat o stánek, který slouží k sezonímu prodeji na koupališti a budou splněny další požadované podmínky, je možné zřídit pro zaměstnance chemický záchod, neboť to umožňuje speciální právní předpis (uvedená vyhláška), a proto se ustanovení obecného právního předpisu (zmíněné nařízení vlády) neuplatní.

Obdobně to platí o dalším požadavku stanoveném v uvedeném nařízením vlády: „Záchody se zřizují odděleně podle pohlaví, na pracovištích do 5 zaměstnanců celkem lze zřizovat jeden společný záchod“, neboť zmíněná vyhláška, coby předpis speciální, stanovuje, že sanitární zařízení, mezi která počítá i záchody, nemusí být odděleny pro muže a ženy v provozovně, která má v jedné směně nejvýše 10 osob. Tedy v občerstvení, kde pracuje maximálně 8 lidí a mají zde pouze jeden záchod pro zaměstnance je vše v pořádku, neboť jim to umožňuje speciální právní předpis. Zprůhlednění uvedené situace od 1. září 2004 provedla novela nařízení vlády č. 441/2004 Sb., která změnila znění § 1 odst. 2.

Při zpracování právních předpisů platí zásada, že každý požadavek se může v právním řádu vyskytnout pouze jednou. Toto vcelku logické opatření má za následek, že pro řešení konkrétního problému se potřebujete orientovat ve větším množství právních předpisů, a to i z oblastí, které zdánlivě s řešeným problémem nesouvisí. Proto nestačí sledovat pouze právní předpisy z příslušné oblasti, ale i ty, které s nimi nějakým způsobem byť jen okrajově souvisí.

Právní předpis nebo jeho část mohou být zrušeny právním předpisem o stejné nebo vyšší právní síle. Legislativní pravidla vlády však neumožňují zrušit vyhlášku nařízením vlády. Předpisy, pokud jsou v rozporu z ústavním zákonem, mohou být též zrušeny Ústavním soudem. Nález Ústavního soudu je závazný nejen pro soud, ale i pro všechny další orgány. Proto je důležité sledovat i nálezy Ústavního soudu zveřejněné ve Sbírce zákonů. Ustanovení zrušených právních předpisů jsou již nevymahatelná a tím většinou již neupotřebitelná. Existuje však výjimka potvrzující pravidlo. Pokud se řeší nějaký starý případ, je nutné postupovat podle legislativy platné v době, kdy k případu došlo. Tedy v tomto případě budete potřebovat již neplatný právní přepis, který pro konkrétní situaci opět nabývá „účinnosti“. Může se například jednat o řešení náhrad škod za pracovní úraz, ke kterému došlo před více lety. Pravidlo, že musí být postupováno podle legislativy platné v době, kdy k případu došlo, je nutné mít na zřetely i ve vztahu k novelám právních předpisů. Tedy v případě řešení staršího případu není možné se spokojit s aktuálním zněním právního předpisu, ale je nezbytné zjistit, nebylo-li v době, kdy k případu došlo jiné znění příslušné části právního předpisu.

Závazný výklad jednotlivých ustanovení právních předpisů může provádět pouze nezávislý soud. Výklady ostatních institucí včetně zpracovatele nejsou závazným výkladem právního předpisu, ale pouze stanoviskem konkrétní osoby nebo instituce k danému problému. Vzhledem k tomu, že soudy jsou nezávislé, nemusí se soud řídit rozhodnutím jiného soudu. Přesto rozhodnutí v zásadních sporech (kauzách) je publikováno jako tzv. judikáty. Ty však nejsou právně závazné a jsou pouze doporučením, jak rozhodovat v podobných případech. Proto je možné se setkat s dvěma zcela odlišnými rozhodnutími v téměř stejných kauzách. Například jeden soud za pracovní úraz uzná opaření se referenta vařící vodou při zalévání kávy z důvodu, že se jedná o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovního úkolu a druhý ve srovnatelném případě nikoliv. Zpravidla však nižší soudy uznávají věcnou autoritu vyšších soudů a řídí se jejich výkladem.