Používání právních předpisů a technických norem v praxi

Právní řád Evropské unie

Právní řád Evropské unie

Právo EU má přednost před českým právem. Proto vznikne-li rozpor mezi oběma právy, vždy platí příslušné ustanovení práva Evropské unie.

Právo EU se dělí na několik základních oblastí. Tzv. primární právo je tvořeno souborem smluv a právních aktů postavených jim naroveň, které vymezují ústavní rámec Evropské unie. Jedná se o základní smlouvy, protokoly, prohlášení. Sekundární právo tvoří především nařízení a směrnice. Ty jsou v současné době hlavním zdrojem práva EU. Z ostatních pramenů práva EU je významné především tzv. soudcovské právo - tj. judikatura Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Ten je pověřen Smlouvou ES vykládat a posuzovat platnost, jakož i aplikovat právo vyplývající ze zřizovacích smluv a norem přijatých orgány Společenství. Judikatura ESD je závazná nejen pro subjekty přímo účastnících se sporu, ale i pro národní soudy.

Nařízení Evropských společenství a Směrnice Evropských společenství jsou vydávány v Úředním věstníku EU. Ten obsahuje i judikáty evropských soudů a je jediným oficiálním zdrojem právních norem EU. Právní dokument označený jako „konsolidovaný“ je v úplném znění tohoto předpisu (po zapracování všech novel). Umožnit nahlížet do Úředního věstníku EU mají za povinnost jednotlivé kraje i hlavní město Praha.

Nařízení ES je obecně závazný právní předpis, tedy i pro Českou republiku a její občany. Obecně platí, že je závazné od okamžiku, kdy vstoupí v platnost. Není nutné, aby bylo někým v České republice schváleno a vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Pokud by byl obsah nařízení v rozporu s legislativou České republiky, automaticky ji nahrazuje. Jako příklad nařízení ES je možné uvést Nařízení komise č. 1251/70 o právu pracovníků zůstat na území členského státu poté, co byli v tomto státě zaměstnáni nebo Nařízení Rady č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství.

Směrnice ES je závazná ve smyslu výsledku, kterého má být jí dosaženo a prakticky je adresována vládám jednotlivých členských států. Volba forem a prostředků, kterými bude stanovených výsledků dosaženo je nechána na národní úrovni. Proto směrnice neplatí přímo a je nutné její požadavky zapracovat do národního, tedy i do českého právního řádu. To však neznamená, že pokud nedojde k zapracování  některého ustanovení do národního právního řádu, že by nebylo soudně vynutitelné. Podle Evropského soudního dvora jsou směrnice přímo vynutitelné, jestliže je členský stát neimplementuje řádně a ve lhůtě směrnicemi stanovené a pokud jsou opatření směrnice dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná. Dosud zatím ČR ve svém právním řádu nezohlednila například požadavek Směrnice č. 90/270/EEC na vyšetření zraku při výkonu práce s počítačem.

V souvislosti s evropským právem je nutné uvést, že pokud je zaměstnanec vyslán do  jiné země EU k plnění pracovních úkolů, musí být dodržovány pracovní a mzdové předpisy toho státu do něhož je vyslán. Tedy zahraniční zaměstnanci a jejich zaměstnavatelé, kteří je k nám vyslali musí ve vztahu k nim dodržovat naše pracovně právní předpisy. Pokud má naše firma své pobočky v zemích Evropské unie, musí být na těchto pobočkách dodržovány pracovní a mzdové předpisy příslušných zemí.