Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Důvody odmítnutí zajištěné práce

Zaměstnanec (dále žalobce) se domáhal, aby mu nástupce bývalého zaměstnavatele (dále žalovaný) nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti kvůli pracovnímu úrazu, který utrpěl v roce 1979 u již neexistujícího podniku, kde pracoval jako zinkař. Požadoval, aby mu žalovaný (vydražil provozovnu ve veřejné dražbě) platil pravidelný měsíční peněžitý důchod v určité výši. Žalobu odůvodnil tím, že podle rozsudku okresního soudu mu žalovaný poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak od jistého data při určení její výše nevychází ze skutečně dosahovaného výdělku, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce mohl dosáhnout v zaměstnání u žalovaného. Postup žalovaného nepovažuje žalobce za správný, neboť u žalovaného již déle než 15 let nepracuje, dojíždění do místa výkonu nabízené práce by bylo pro něj značně svízelné.

Okresní soud rozhodl ve prospěch žalobce. Žalovaný, který převzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu, nabídl žalobci práci v jiné provozovně, kde by mohl dosáhnout podstatně vyššího výdělku než v současném zaměstnání. Ten ji ale odmítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce odmítl nabízenou práci z vážných důvodů - kvůli značné vzdálenosti.

Krajský soud, ke kterému se žalovaný odvolal, s tímto výrokem okresního soudu také souhlasil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal na to, že za situace, kdy byla prokázána možnost dopravy veřejnými dopravními prostředky a nabídnuta i možnost úpravy pracovní doby, nelze v neochotě žalobce dojíždět do zaměstnání spatřovat vážný důvod, ale důvod osobní, který nesouvisí s následky pracovního úrazu.

Protože žalobce pro následky pracovního úrazu nemohl vykonávat dosavadní práci, skončil pracovní poměr dohodou v roce 1981 a následně pracoval u jiného podniku jako výdejčí materiálu. Původní podnik se zavázal (kromě jiného) mu platit pravidelnou měsíční částku. Po pár letech se žalobce i s rodinou přestěhoval, rozvázal pracovní poměr a pracoval v místě bydliště. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platil žalobci žalovaný a poskytoval ji ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem a výdělkem dosahovaným žalobcem u zaměstnavatele. Od roku 1995 žalovaný začal platit tuto náhradu jen v omezené výši s odůvodněním, že žalobce bez vážných důvodů odmítl výhodnější zaměstnání na původním pracovišti, kde by mohl dosahovat vyššího výdělku.

Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci úrazem nebo nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (nyní § 271b odst. 5 zákoníku práce).

Pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla zaměstnanci zajištěna, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.

S názorem žalovaného, který považuje za významné rozlišení vážných důvodů vedoucích zaměstnance k odmítnutí práce, která mu byla zajištěna, podle toho, zda se jedná o důvody související s následky pracovního úrazu, nebo o důvody jiné, dovolací soud nesouhlasí.

Zaměstnance, který se po skončení dočasné pracovní neschopnosti vrátí do práce, je zaměstnavatel povinen zařadit na jeho původní práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že tato práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, musí jej zaměstnavatel zařadit na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě. Jestliže zaměstnanec vzhledem k následkům pracovního úrazu (nemoci z povolání) pozbyl způsobilosti konat práci na původním pracovišti, resp. podle pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen převést jej na jinou práci. Přitom je povinen přihlížet také k tomu, aby tato práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem, a pokud možno i k jeho kvalifikaci.

Bez významu není ani místo, ve kterém má zaměstnanec nabízenou práci vykonávat. Právní úprava pracovního poměru vychází ze zásady, že přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, lze pouze s jeho souhlasem (nyní § 43 odst. 1 zákoníku práce).

Odvolací soud přihlédl k tomu, že po návratu žalobce do práce po skončení dočasné pracovní neschopnosti po úraze mu zaměstnavatel nebyl schopen zajistit vhodné pracovní místo. K nabídce práce v jiné zinkovně došlo po více než 15 letech od úrazu za situace, kdy žalobce již po mnoho let pracuje a bydlí v jiném městě, vzdáleném přibližně 50 km, navíc má i omezené možnosti ze zdravotních důvodů. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že důvody odmítnutí nabízené práce jsou vážné.

Z uvedených důvodů měl odvolací soud, jestliže vedle splatné náhrady považoval za splněné také podmínky pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku ve formě pravidelné měsíční úhrady do budoucna, správně vyslovit, že se žalovanému ukládá povinnost platit žalobci další pravidelný měsíční peněžitý důchod ve zbývající výši, t. j. po odpočtu již pravomocně přisouzené náhrady. K této vadě řízení dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 906/2000.