Na služební cestě v autě pracuji. Počítá se tato doba do pracovní doby?

Pracuji často v terénu mimo své pracoviště. Služební cesty, ať už s řidičem nebo hromadnou dopravou, mnohdy celkově trvají více než řádná pracovní doba, a při cestě se připravuji na jednání. Počítá se tato doba strávená prací na cestě do pracovní doby?

Vycházím z toho, že nejste ve služebním, ale v běžném zaměstnaneckém pracovním poměru. Pro jistotu nejdříve zopakujeme právní rámec, ve kterém se musíme pohybovat. Tak § 210 zákoníku práce č. 262/2006 Sb., stanoví, cituji: „Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí“. To znamená, že výkonem práce je i ostatní činnost na pracovní cestě, která zasahuje do stanovené pracovní doby. Je zcela jedno, zda si v té době čtete, spíte nebo jinak odpočíváte. A pokud se připravujete v tom čase na jednání, tak jen plníte své pracovní úkoly. Jedná se o odlišně stanovenou dobu, než jak je upravena doba pracovní cesty jako taková.

Doba trvání pracovní cesty je chápána jako doba od jejího nástupu v určeném místě až po návrat z pracovní cesty do určeného místa. Takto stanovený rozsah pracovní cesty je důležitý pouze z hlediska posouzení délky pracovní cesty a výpočtu nároku na stravné. Jestliže tedy vaše studium materiálů k jednání proběhne sice na pracovní cestě, avšak v čase, který je jinak vaší řádnou pracovní dobou, pak samozřejmě vám z tohoto titulu žádný právní nárok nevzniká.

Otazná je situace, když v tom dopravním prostředku pracujete ještě v době, kdy vám skončila řádná pracovní doba. Podle mého názoru by pak mohlo jít o práci přesčas. Má to však svá ale. Především si musíme uvědomit, že práce přesčas je dle § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce prací nad rámec týdenní pracovní doby buď nařízená zaměstnavatelem, nebo vykonávaná s jeho souhlasem. Dost dobře si nedovedu představit situaci, kdy zaměstnanec si vyžádá souhlas zaměstnavatele, že se bude na jednání připravovat cestou k jednání v dopravním prostředku, a to ještě po době, která je jeho dobou pracovní. Pokud by k takovéto situaci došlo, byla by jistě výjimečná. Jestliže by nešlo o přesčas (není příkaz zaměstnavatele ani jeho souhlas) a vy budete pracovat v dopravním prostředku i po vaší stanovené pracovní době, bude to mít stejný právní dopad, jako když se budete připravovat na služební cestu večer doma.

Plně chápu vaše stanovisko, že máte pocit, že zaměstnavateli darujete hodiny svého osobního času, které musíte strávit na pracovní cestě. Zároveň však musím připomenout, že zákon dává zaměstnanci možnost vyjednávat, za jakých podmínek bude pracovní cesta uskutečněna. Zaměstnavatel totiž může, v souladu s § 42 odst. 1 zákoníku práce, vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Nemůže mu tedy pracovní cestu nařídit. Jestliže však zaměstnanec souhlasí s vysláním na pracovní cestu, třeba konkludentně, pak souhlasí jak s její délkou, tak se způsobem její realizace, včetně způsobu odměňování. To je rozdíl oproti služebním cestám dle zákona o státní službě, kdy lze státnímu zaměstnanci ve smyslu § 45 odst. 1 zákona. č. 234/2014 Sb. služební cestu nařídit.

V poslední době někteří zaměstnavatelé u zaměstnanců bez stálého nebo obvyklého pracoviště, (kteří např. denně objíždí jednotlivé zákazníky) vnímají, že spravedlivější je počítat jim pracovní dobu od návštěvy prvého zákazníka do konce práce u posledního. V jiných případech (při přílišné vysoké četnosti služebních cest zaměstnance) může existovat dohoda, že tato ztráta času bude kompenzována nějakou výší hodinové odměny za ztrátu času. Obdobně na problematiku nahlíží i Soudní dvůr Evropské Unie. Většina zaměstnavatelů však nadále aplikuje platné ustanovení zákoníku práce zvláště v případech, kdy počet služebních cest nepřekračuje únosnou mez.

Shrnutí: Doba trvání pracovní cesty je doba od jejího nástupu v určeném místě až po návrat do určeného místa. Jestliže pracovní cesta zasáhla do pracovní doby, pak se jedná buď o a) výkon práce nebo b) překážku na straně zaměstnavatele, kde se mzda nebo plat nekrátí. Pokud na základě nařízení zaměstnavatele nebo jeho souhlasu došlo k výkonu práce po řádné pracovní době, jedná se o přesčas. Doba před nástupem na pracovní cestu a po jejím skončení (pokud není totožná s pracovní dobou nebo přesčasem) se do odpracované doby nepočítá, nepřísluší zaměstnanci mzda nebo plat a je zohledněna jen ve výši stravného.