Jak je to s odškodněním pracovního úrazu pojišťovnou, když zaměstnanec i zaměstnavatel je jedna a tatáž osoba?

Zaměstnavatel (dále žalobce) se domáhal, aby pojišťovně (dále žalovaná) byla uložena povinnost odškodnit pracovní úraz. V roce 2013 uzavřel pracovní smlouvu s J. B. na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce montážní mistr. Žalobce hradil za své zaměstnance (včetně J. B.) zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žalované. J. B. utrpěl pracovní úraz při demontáži mobilního stanu, který si vyžádal chirurgický zákrok a hospitalizaci v nemocnici. Žalobce nahlásil pracovní úraz žalované za účelem poskytnutí odškodnění, avšak podle ní nárok na pojistné plnění nevznikl, neboť mezi žalobcem a poškozeným nevnikl pracovněprávní vztah. Protože žalovaná odmítla poškozenému poskytnout odškodnění za pracovní úraz, poskytl mu jej žalobce. Ten je toho názoru, že i v případě, že by nebyla pracovní smlouva platně uzavřena, došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy, popřípadě vznikl tzv. faktický pracovní poměr, neboť poškozený J. B. pro něj vykonával práci. Vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky.

Žalovaná namítala, že úraz poškozeného nelze odškodnit z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání, neboť pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a poškozeným je neplatná. Pracovní smlouvu totiž jak za zaměstnance, tak i za žalobce uzavřel J. B., jenž je jediným společníkem a zároveň jednatelem žalobce. Podle žalované nemohl vzniknout ani tzv. faktický pracovní poměr, neboť nejsou naplněny základní atributy pracovního poměru, mezi něž patří mimo jiné přidělování práce, výkon práce, kontrola provedené práce či odměňování provedené práce. Tyto činnosti nemůže vykonávat jedna a tatáž osoba.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva je neplatná, byla-li podepsána J. B. jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance, a že vztahy mezi žalobcem a poškozeným je třeba posoudit jako tzv. faktický pracovní poměr. Posoudil úraz jako úraz pracovní, neboť k němu došlo při plnění pracovních úkolů pro žalobce v rámci tzv. faktického pracovního poměru a žalobce jako zaměstnavatel odpovídá J. B. za škodu vzniklou mu tímto úrazem. Protože žalobce vyplatil J. B. odškodnění, má žalobce proti žalované právo na vydání toho, co by žalovaná jinak plnila poškozenému.

Odvolací soud ale rozhodl jinak. Žaloba o zaplacení částky se zamítá, naopak žalobce má povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení. Dospěl k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy pro střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným, neboť je v rozporu se zákonem. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a poškozeným J. B. vznikl tzv. faktický pracovní poměr, neboť práce poškozeného pro žalobce nesplňovala náležitosti závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce, zejména nebyl dán vztah nadřízenosti a podřízenosti. Byl to právě poškozený, kdo rozhodoval o tom, kam sám pojede pracovat, kdo si určoval práci, kdo sám sebe kontroloval a kdo si určoval sám mzdu. Není tedy důvod, aby žalovaná zaplatila žalobci, co žalobce na náhradě škody zaplatil přímo poškozenému.

Žalobce podal dovolání. Podle něj by měla být zohledněna skutečnost, že potřeba řešit poměry statutárních orgánů právnických osob, které vykonávají jak činnosti odpovídající funkci statutárního orgánu (jednatelské působnosti), tak i činnosti typicky vykonávané v zaměstnaneckém poměru, je běžná a častá. Uvedený judikaturní závěr má v podstatě diskriminační charakter, který znevýhodňuje statutárního zástupce vykonávajícího činnost konanou v zaměstnaneckém poměru oproti jiným osobám v zaměstnaneckém poměru. Upřednostněna by měla být zásada smluvní volnosti. V posuzovaném případě se výkon funkce jednatele a práce montážního dělníka nepřekrývají a mají odlišný právní titul, jiný obsah.

Na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele. Povinnost platit pojistné vzniká zaměstnavateli, zaměstnává-li alespoň jednoho zaměstnance.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že mezi J. B. (poškozeným) a žalobcem nevznikl platně pracovní poměr. Judikatura soudů, z níž vychází i odvolací soud, již dříve dospěla k závěru, že je vyloučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. S názorem odvolacího soudu, že poškozený nebyl u žalobce ani ve faktickém pracovním poměru, protože se v daném případě nejednalo o výkon závislé práce, však dovolací soud nesouhlasí.

Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Zaměstnanci, který vykonává u zaměstnavatele práci v tomto poměru, přísluší od zaměstnavatele v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru, tedy i právo na náhradu škody při pracovním úrazu. Ze samotné okolnosti, že faktický pracovní poměr je pracovněprávní institut, však nelze usuzovat na to, že plnění, které poškozený zaměstnanec po právu od zaměstnavatele obdržel, musí zaměstnavateli nahradit příslušná pojišťovna. Zákonné pojištění jako vztah mezi zaměstnavatelem a příslušnou pojišťovnou vzniká teprve dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele. To znamená právního vztahu vznikajícího při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Tzv. faktický pracovní poměr, i když se jedná o pracovněprávní institut, za takový pracovněprávní vztah považovat nelze. V tomto případě zaměstnavatel nemá právo, aby za něho příslušná pojišťovna nahradila škodu, která zaměstnanci vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Jestliže zaměstnavatel nahradil takovému zaměstnanci škodu nebo její část, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah, nevzniká zaměstnavateli právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila zaměstnanci.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit skutečnost, že zaměstnavatel pojistné z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (nesprávně) platí též z vyměřovacího základu zaměstnance, který pro něho fakticky vykonává práci, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah. Placení pojistného totiž není důvodem vzniku zákonného pojištění, nýbrž právě naopak, vznik povinnosti zaměstnavatele platit pojistné je vázán na vznik zákonného pojištění.

Poškozenému J. B. tedy vznikl nárok na náhradu škody způsobené mu úrazem, který utrpěl při faktickém výkonu práce, aniž by jím přijaté plnění od žalobce mohlo být považováno za bezdůvodné obohacení. Žalobci však nevzniklo právo, aby mu žalovaná jako příslušná pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila poškozenému, neboť na jeho úraz se zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2018.