Výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c), nebo d) zákoníku práce?

Žalobce se u okresního soudu domáhal, aby byla určena neplatnost této výpovědi. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 5.2005 jako řidič, na základě dodatku ze dne 20. 10. 2008 jako řidič-údržbář a že pracoval na zkrácený pracovní úvazek, neboť byl od 1. 2. 2001 uznán částečně invalidním. Žalobce dne 24. 5. 2010 utrpěl pracovní úraz, pro který se snížila jeho pracovní schopnost o dalších 10 %. Po návratu z dočasné pracovní neschopnosti, která vznikla v důsledku pracovního úrazu, předložil 1. 4. 2011 žalované lékařskou zprávu, ze které vyplynulo, že nemůže vykonávat práci s přetěžováním dolních končetin a páteře, ve vynucených polohách a v nepříznivých klimatických podmínkách, ve vlhku a chladu. Z další lékařské zprávy o zdravotní způsobilosti 5. 4. 2011 vyplynulo, že je schopen pouze drobných prací pomocí rukou. Žalovaná mu původně nabídla práci nočního hlídače, avšak dne 15. 4. 2011 jej vyrozuměla, že z důvodu „víceprací než pouhého sezení na vrátnici" nemůže nabídnutou práci vykonávat. 26. 4. 2011 byla žalobci předána výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Spolu s výpovědí byla žalobci nabídnuta práce v umývárně beden sloužící potravinářské výrobě a černého nádobí, kterou žalobce odmítl s odůvodněním, že náplň práce je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nevyhovující. Žalobce namítal neplatnost výpovědi, neboť organizační změna nebyla v příčinné souvislosti s nadbytečností, když se stal nadbytečným až v souvislosti s lékařskou zprávou o své zdravotní nezpůsobilosti, přičemž výpověď pro nadbytečnost mu byla předána až poté, co odmítl návrh žalované na ukončení pracovního poměru dohodou.

Žalovaná namítala, že přijala opatření ke snížení nákladů při výrobě, v jehož důsledku došlo ke zrušení funkce údržbáře, neboť tato činnost bude dále zajišťována dodavatelsky. Prodala vozidlo, které žalobce používal ke své pracovní činnosti, a zrušila rozvozní linku žalobce. V důsledku těchto opatření se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem.

Okresní soud žalobu zamítl. Došel k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána platně, neboť byly naplněny všechny předpoklady výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (rozhodnutí o organizační změně, nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance). Skutečnost, že žalobce ztratil způsobilost konat dosavadní práci, vyšla najevo až poté, co již bylo rozhodnuto o organizačních změnách. Žalovaná sice pochybila v tom, že žalobce neseznámila s organizační změnou včas, avšak svědeckou výpovědí účetní žalované bylo prokázáno, že žalobce byl informován o důsledcích rozhodnutí valné hromady.

Soud se nezabýval námitkou žalobce, že mu „správně" měla být dána výpověď podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce.

K odvolání žalobce krajský soud rozsudek potvrdil. Došel k závěru, že o organizační změně bylo rozhodnuto na valné hromadě žalované, přičemž žalobce i přes poučení soudu nenavrhl žádné důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, že by zápis z valné hromady byl falsifikátem.

Odvolací soud měl za prokázané též to, že žalobce byl s organizační změnou seznámen při předání výpovědi, že mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance byla nepochybně dána příčinná souvislost a že o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje výhradně zaměstnavatel. Výpověď z pracovního poměru je proto platným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy nezohlednily posudek o invaliditě a to, že jeho pracovní schopnost poklesla v důsledku nového postižení o dalších 10 %, a že tedy nelze hovořit o tom, že by invalidita druhého stupně u žalobce neměla souvislost s pracovním úrazem.

Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97). V posuzovaném případě o tom žalovaná rozhodla dne 14. 1. 2011. Následkem této organizační změny se však žalobce nestal pro žalovanou v době výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 4. 2011 nadbytečným zaměstnancem, neboť již dne 5. 4. 2011 byl zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce. Žalovaná proto nadále nemohla (nesměla) tuto práci sjednanou v pracovní smlouvě žalobci přidělovat [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce] a byla povinna převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) a § 41 odst. 6 zák. práce]. Neměla-li takovou práci, byla oprávněna dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) nebo § 52 písm. e) zák. práce. Jestliže žalovaná nemohla a nesměla (objektivně vzato) přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, nemohl nastat stav, kdy by jeho práce nebyla pro žalovanou v dalším období potřebná; mezi nadbytečností žalobce a rozhodnutím žalované o organizační změně proto není příčinná souvislost.

Není tedy správný názor, podle něhož soud, shledal-li platnou výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nemusí se již zabývat argumentací žalobce o tom, že s ním měl být rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Z předložených důkazů však ani vyplývá, že žalobce není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat práce pro pracovní úraz. I když posudek ze dne 5. 4. 2011 není (nemusí být) sám o sobě postačujícím podkladem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zák. práce, lze na jeho základě uzavřít, že je neplatná výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 4. 2011, kterou žalovaná dala žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.21 Cdo 4748/2015.