Vládní nařízení č. 168/2002 Sb. z pohledu bezpečnosti práce při řízení a opravě motorového vozidla

Výše uvedené nařízení vlády od 1.1.2003 stanoví v příloze č. 1 další požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování silniční dopravy. V odstavci 3 se však stanoví pouze povinnosti zaměstnanců, kteří řídí dopravní prostředek a nevztahuje se na ně zákon č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě ve znění pozdějších předpisů a nejsou tedy pracovníky v této dopravě, ale řízení je prováděno v pracovněprávním vztahu. Zaměstnavatel pak odpovídá za to, že zaměstnance bude plnit stanovené povinnosti.

V podstatě se jedná o povinnosti uvedené již v § 3 vyhlášky ČÚBP č. 213/1991 Sb. pro osobu, která vykonává práci řidiče z povolání nebo která na pracovní cestě řídí vlastní vozidlo nebo vozidlo zaměstnavatele. Nepřetržitá doba řízení u těchto osob nesměla být delší než 4 hodiny a po této době muselo být řízení vozidla přerušeno na dobu nejméně 30 minut z důvodu bezpečnosti práce. Vyhláška ČÚBP č. 213/1991 Sb. o bezpečnosti práce a technických zařízení při provozu, údržbě a opravách vozidel byla zrušena vyhláškou č. 39/2003 Sb. od 11 února 2003.

Vládní nařízení č. 168/2002 Sb. v odstavci 3 stanoví:

U zaměstnance, který řídí dopravní prostředek a na kterého se nevztahuje zákon č. 111/1994 Sb. ve znění z. č. 304/1997 Sb., z. č. 132/2000 Sb., z. č. 150/2000 Sb. a z. č. 361/2000 Sb., je zaměstnavatel povinen zajistit, aby

1. nepřekročil maximální dobu řízení, která činí 4,5 hodiny, za dobu řízení se považuje i přerušení řízení na dobu kratší než 15 minut. Nejpozději po uplynutí maximální doby řízení musí být řízení přerušeno bezpečnostní přestávkou v souladu s § 134e odst. a) zákoníku práce a to v trvání nejméně 30 minut, nenásleduje-li nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu. Bezpečnostní přestávka může být rozdělena do dvou částí v trvání nejméně 15 minut zařazených do doby řízení,
2. během bezpečnostní přestávky nevykonával žádnou činnost vyplývající z jeho pracovních povinností, kromě dozoru na vozidlo a jeho náklad. Bezpečnostní přestávky a přestávky na jídlo a oddech se mohou slučovat, přestávky se neposkytují na začátku a na konci pracovní soby,
3. vedl v listinné formě nebo technickým zařízením denní evidenci o době řízení dopravního prostředku a o čerpání bezpečnostních přestávek.

Nově je stanovena povinnost vést evidenci o době řízení a bezpečnostních přestávkách, ale není zde jednoznačně stanoveno, že řidič musí mít záznam ve vozidle. Požadavek vést záznam v listinné formě zřejmě předpokládá vedení záznamu o provozu vozidla, pokud bude zaměstnanec řídit vozidlo zaměstnavatele a záznam v cestovním příkazu, pokud bude řídit vozidlo vlastní. Vedení záznamu technickým zařízením zřejmě připouští i možnost použití elektronické knihy jízd ve vozidle, využívající systému GPS, který neumožňuje kontrolu záznamu na místě. Protože povinnost dodržovat maximální stanovenou dobu řízení a bezpečnostních přestávek pozitivně ovlivňuje pozornost řidiče, je nesplnění těchto povinností přestupkem podle zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů § 23 odst. 1 písm. s) a policista může za nesplnění těchto povinností uložit řidiči v blokovém řízení pokutu podle odst. 3 tohoto zákona až do výše 5 000 Kč.

Povinnost používat výstražnou vestu je stanovena v odst. 2 písm. e). Protože tato povinnost není stanovena v odst. 3, vztahuje se zřejmě pouze na řidiče, kteří provozují silniční dopravu podle zákona č. 111/1994 Sb. a kteří musí plnit ještě další specifické povinnosti stanovené v odst. 2 který zní:

Zaměstnavatel je dále povinen zajistit, aby zaměstnanec

1. neodstavoval dopravní prostředek na nevhodném místě z hlediska bezpečnosti práce, zejména v ochranném pásmu inženýrských sítí v souladu s energetickým zákonem č. 458/2000 Sb. a nevjížděl na místa, kde povrch terénu není dostatečně pevný, široký a sjízdný,
2. používal při výstupu na ložnou plochu dopravního prostředku, při sestupu z ní a při plachtování žebřík nebo jiné vhodné zařízení,
3. zabezpečil otáčení nebo couvání za pomoci dalšího zaměstnance, vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled nebo terén mimo pozemní komunikace,
4. prováděl kontrolu spojení a kontrolu zajištění závěsného zařízení dopravního prostředku a po odpojení prováděl kontrolu odpojení a zajišťovaj rozpojené dopravní prostředky proti samovolnému pohybu,
5. používal při odstraňování poruch, ke kterým došlo během jízdy na pozemních komunikacích a kdy je nutno na ně vstoupit, výstražné vesty s vysokou viditelností vyhovující požadavkům normových hodnot.

Výše uvedené povinnosti mají zřejmě zvýšit bezpečnost práce řidičů nákladních automobilů, jejichž největší povolená hmotnost je vyšší než 3 500 kg. Protože použití výstražné vesty je vázáno pouze k odstraňování poruchy, která vznikla za jízdy na vozidle a kterou je třeba opravit na pozemních komunikacích, má použití výstražné vesty pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích pouze omezený význam. Vždyť nejméně riziková situace vzniká při vyprošťování nebo ošetřování zraněné osoby nebo zajišťování místa dopravní nehody ne pozemní komunikaci. Proto by řidiči, kteří pracují v silniční dopravě včetně řidičů autobusů a řidičů, kteří nepracují v silniční dopravě, ale řídí vozidlo v pracovněprávním vztahu a to včetně vozidla vlastního, měli používat výstražnou vestu vždy, když budou provádět činnost na pozemní komunikaci, která bude odvádět jejich pozornost.

Z výše uvedeného ustanovení také nevyplývá povinnost mít výstražnou vestu ve vozidle, ale pouze při odstraňování poruchy, pokud je tedy možné s vozidlem vyjet z komunikace, pak povinnost použít výstražnou vestu nevzniká. Také v případě, kdy budou přivoláni k opravě pracovníci asistenční služby, kteří musí používat bezpečnostní oblečení, nebude řidiči vznikat povinnost použít vestu, pokud nebude provádět žádné pracovní úkony na komunikaci.

Vzhledem k tomu, že výstražná vesta není součástí povinné výbavy vozidla podle § 32 vyhlášky MDS č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, aby mohla Policie ČR uložit řidiči pokutu za to, že nemá ve vozidle výstražnou vestu. Výstražná vesta patří podle § 32 vyhlášky MDS č. 30/2001. kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích mezi výstražné oblečení, do kterého musí být oblečeni zaměstnanci, kteří vykonávají práce spojené se správou, údržbou, měřením, opravami komunikací a k zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Jeho provedení musí odpovídat ČSN EN 471. Problémem je , že řidiči motorových vozidel nebyli do této skupiny zaměstnanců zahrnuty.

V příloze č. 2 této vyhlášky jsou uvedeny příklady výstražného oblečení. Oblečení má zářivou, např. oranžovou barvu a je doplněno retroreflexním bílým pásem o šířce minimálně 50 mm. Výstražná vesta je uvedena pod označením č. OD 1b. Krátkodobě a v ojedinělých případech, mohou uvedení zaměstnanci užít místo Oblečení č. OD 1c Vestu č. OD 1b nebo Šle č. OD 1a.

Také osoba pověřená obecním úřadem obce s rozšířenou působností k zajištění bezpečného přechodu dětí a školní mládeže přes pozemní komunikaci v blízkosti školního zařízení musí být oblečena do „Označení pověřené osoby zajišťující bezpečný přechod dětí a školní mládeže“ č. OD 2 nebo musí užít Vestu č. OD 1b.

Protože řidiči podle tohoto předpisu nepatří mezi zaměstnance kteří musí používat výstražnou vestu při pracovní nebo jiné činnosti na pozemní komunikaci a podle vládního nařízení je užívání výstražné vesty omezeno pouze na opravu vozidla a není jednoznačně stanoveno, že se vztahuje na všechny řidiče, kteří řídí vozidlo v pracovněprávním vztahu, je proto na zaměstnavateli, aby vozidla vybavil výstražnými vestami a zajistil jejich používání řidiči v již uvedených situacích v souladu s prevencí rizik podle § 132a odst. 1 zákoníku práce.

ZDROJ:
Pokorný, Petr. Vládní nařízení č. 168/2002 Sb. z pohledu bezpečnosti práce při zařízení a opravě motorového vozidla. Bezpečnost a hygiena práce, č. 1 (2004), s. 9 – 10.