Úraz v blízkosti Knihy příchodů a odchodů. Je úrazem pracovním?

Zaměstnankyně (dále žalobkyně) se domáhala, aby jí zaměstnavatel (dále žalovaný) odškodnil pracovní úraz. Podle jejího tvrzení si při výkonu zaměstnání podvrtla nohu ve vchodových dveřích a upadla na zem na levou ruku, v důsledku čehož utrpěla tříštivou zlomeninu levé ruky. Žalovaný odmítl úraz uznat za pracovní a nahradit jí škodu. Namítal, že k úrazu žalobkyně nedošlo ve vchodových dveřích při odchodu ze zaměstnání, ale u stojanu s koly (zjevně při nastupování na jízdní kolo). Úraz žalobkyně tedy nemůže být úrazem pracovním.

Okresní soud na základě provedených důkazů dovodil, že šlo o pracovní úraz. I když k úrazovému ději došlo až po odchodu žalobkyně z místa jejího pracoviště (kanceláře tiskařského střediska), přihlédl k tomu, že žalobkyně chtěla splnit povinnost uloženou jí organizačním řádem žalovaného a vyznačit svůj odchod v Knize příchodů a odchodů umístěné v hlavní budově zaměstnavatele. Jednání žalobkyně tedy nevybočilo z plnění pracovních úkolů. Žalobkyni byla přiznána náhrada za ztrátu na výdělku, bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění.

K odvolání žalovaného krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že naopak žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že k poškození zdraví žalobkyně nedošlo při plnění jejích pracovních úkolů či v přímé souvislosti s tím. Žalovaný totiž nepotvrdil její tvrzení, že směřovala do hlavní budovy ke splnění své povinnosti, a žalobkyně neoznačila takové důkazy, ze kterých by bylo možné učinit bezpečný a spolehlivý závěr, že k jejímu poškození zdraví došlo při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním (nikoliv na cestě ze zaměstnání). V knize měla její odchod zaznamenat kolegyně, nebylo prokázáno ani její tvrzení, že se sama nemohla odepsat proto, že hlavní budova byla zamčena. Odvolací soud tedy zkonstatoval, že žalobkyně byla v době úrazu na cestě ze zaměstnání a takový úraz není pracovním úrazem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle ní soud například nepřihlédl ke zjištění z výpovědi její kolegyně, která uvedla, že jí „odepsala odchod z práce", aniž by žalobkyně o tom vůbec věděla, proto šla vyznačit svůj odchod ze zaměstnání a při této činnosti se jí přihodil úraz. Dále podle ní odvolací soud rovněž náležitě nepřihlédl k tomu, že žalovaný v zápisu o úrazu uznal úraz za pracovní a že svědek viděl, kde žalobkyně upadla. Dále dovozuje, že by to musel být žalovaný, kdo by měl prokázat, že neměla v úmyslu odepsat svůj odchod ze zaměstnání a že nic takového prokázáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z výsledků dokazování vyplývá, že žalovaný užívá dvě budovy v areálu. V hlavní budově, v níž je umístěna Kniha příchodů a odchodů, jsou kanceláře, v další budově jsou učebny a v této další budově bylo i místo pracoviště žalobkyně. Obě budovy nejsou propojeny. Vzhledem k tomu, že podle záznamu o úrazu žalobkyně utrpěla úraz v areálu, se měly soudy zabývat rovněž otázkou, kde bylo místo vstupu do objektu žalovaného nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů žalobkyně. V případě, že žalobkyně utrpěla úraz v objektu žalovaného jako svého zaměstnavatele, popřípadě za místem vstupu na jiné místo určené k plnění jejích pracovních úkolů, nemohl se jí úraz přihodit při cestě ze zaměstnání. To platí bez ohledu na to, zda chtěla nebo nechtěla vyznačit svůj odchod z práce v Knize příchodů a odchodů. Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, a proto jeho závěr o tom, že žalobkyně utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání, zatím nemůže obstát.

Podle zjištění soudů žalovaný svým zaměstnancům uložil, aby svůj odchod z práce vyznačovali v Knize příchodů a odchodů, která byla umístěna v jeho hlavní budově. Šlo proto z pohledu zaměstnanců žalovaného o úkon nutný po skončení výkonu práce a tedy o úkon, který je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

V řízení o náhradu škody při pracovním úrazu má poškozený zaměstnanec (žalobce) povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno při prokazování, zda utrpěl pracovní úraz, zda mu vznikla škoda a zda je dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a pracovním úrazem. Neunese-li břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu - jak správně uvádí odvolací soud - vždy vyznít v jeho neprospěch.

V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že úraz utrpěla při cestě, která byla nezbytná k tomu, aby vyznačila svůj odchod v Knize příchodů a odchodů, tedy při úkonu, který je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného. Časová a místní souvislost činnosti, při níž žalobkyně utrpěla úraz, je v projednávané věci nepochybná, neboť podle zjištění soudů došlo k úrazu poté, co žalobkyně ukončila výkon práce, a v místě, jež bylo na cestě, kterou bylo potřebné vykonat k tomu, aby mohla vyznačit svůj odchod z práce v Knize příchodů a odchodů. Při posouzení, zda je dána také souvislost věcná, bylo třeba zkoumat vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění její pracovní povinnosti, spočívající ve vyznačení odchodu z práce. V tomto směru měl odvolací soud pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Z výsledků dokazování je zřejmé, že ze samotné činnosti žalobkyně, při níž utrpěla úraz (tj. v tom, že vyšla před budovu, v níž měla své pracoviště, kde upadla), nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nehodlala splnit svou pracovní povinnost, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize příchodů a odchodů.

Odvolací soud zjistil, že odchod žalobkyně ještě před skončením výkonu práce zaznamenala v Knize příchodů a odchodů její nadřízená. Uvedené zjištění nasvědčuje tomu, že žalobkyně svým jednáním nesledovala vyznačení ochodu v Knize příchodů a odchodů, ale cestu ze zaměstnání, avšak jen tehdy, kdyby o tom věděla, popřípadě kdyby na tom byla s dotyčnou kolegyní dohodnuta. Nic takového však nebylo prokázáno.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že se sama „neodepsala z Knihy příchodů a odchodů“, ač to měla po úrazu v úmyslu, neboť hlavní budova byla uzamčena. Uvedený závěr učinil na základě výpovědi svědka, z níž měl za prokázané, že budova byla v rozhodné době otevřená a že svědek ji uzamkl až později. S hodnocením výpovědi tohoto svědka odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že by tímto důkazem bylo prokázáno, že hlavní budova žalovaného byla otevřena až do doby, kdy ji svědek sám uzamkl.

Protože nejsou výše uvedené závěry odvolacího soudu správné, nemůže obstát ani jeho závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání, že její úraz je úrazem pracovním.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2507/2000.