Sčítání pracovních cest

V zákoníku práce jsem si přečetla definici pracovní cesty, ale nejsem si jistá, jak mám počítat, když náš řidič ve firmě naloží, odjede vyložit a jelikož se mu nevešlo vše, vrátí se do sídla firmy, tudíž do svého pravidelného pracoviště, naloží zbytek a opět odveze. První část mu trvala např. 2,5 hod., druhá taktéž.  Mám tyto hodiny sečíst a řidiči bude náležet dieta, tedy stravné za 5 hodin, nebo mám posuzovat obě jízdy odděleně a dát mu pouze stravenku, protože na služební cestě nebyl 5 a více hodin? V případě, že by se provádělo sčítání, je možné sčítat i dopolední dvouhodinový rozvoz a odpolední tříhodinový, když čas (třeba tři hodiny) mezi oběma rozvozy řidič stráví ve firmě, v místě pravidelného pracoviště, například údržbou vozu.

Při posuzování nároku zaměstnance na úhradu cestovních náhrad platí zásada, že  za samostatnou pracovní cestu se považuje každý výjezd z místa pravidelného pracoviště do místa výkonu práce s následným návratem zpět do místa výkonu pravidelného pracoviště, protože ustanovení § 163 zákoníku práce stanoví jako podmínku trvání pracovní cesty minimálně 5 hodin..

Pokud tedy nebude ani jedna z pracovních cest zaměstnance trvat aspoň 5 hodin, nebude mít dotyčný zaměstnanec nárok na úhradu stravného podle zákoníku práce. Pokud by jedna z pracovních cest dosáhla alespoň 5 hodin, pak by stravné vyplacené v souvislosti s touto cestou bylo daňovým nákladem zaměstnavatele.

V ustanovení § 163 odst. 4 zákoníku práce se sice naskýtá možnost sčítat doby trvání dvoudenních pracovních cest, pokud to bude pro zaměstnance výhodnější, samozřejmě z hlediska výše nároku na stravné, ale to se celé týká výhradně dvoudenních pracovních cest. Zde je totiž přesně stanoveno, že při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Při striktním dodržování odděleného posuzování pracovní cesty docházelo k případům nespravedlnosti, kdy ani v jednom ze dvou kalendářních dnů nevznikl zaměstnanci nárok na stravné. Aby se odstranila tato tvrdost, umožňuje zákoník práce dobu trvání pracovní cesty ve dvou kalendářních dnech sčítat, pokud je to pro zaměstnance výhodnější.

Tím ale není řečeno, že by se mohly sčítat krátké pracovní cesty v jednom dni. Tuto možnost zákoník práce nepřipouští, ustanovení § 163 odst. 4 zákoníku práce je výjimkou a tak je třeba k předmětnému ustanovení přistupovat. Jinak obecně je třeba ještě připomenout, že celý zákoník práce je postaven na zásadě co není zakázáno, je dovoleno, takže teoreticky se zaměstnancem sjednat stravné i při kratších pracovních cestách můžete, ale nebude to pro Vás jako zaměstnavatele daňově uznatelným nákladem a to je asi z praktického hlediska to nejdůležitější.