Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem skončila?

Atypické a málo předvídatelné režimy pracovní doby jsou v podmínkách globální ekonomiky všude na postupu. V souvislosti s tím se nutně narušuje rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, která ve vyspělých zemích převládala v druhé polovině 20. století. Publikace Mezinárodní organizace práce (ILO) nazvaná Přijatelná pracovní doba: nové trendy, nové problémy shromažďuje příspěvky výzkumných pracovníků v tomto oboru a zkoumá hluboké změny v uspořádání pracovní doby a v povaze zaměstnání.

V celém vyspělém světě se prosazuje odklon od dlouhodobě pevně stanovených pracovních hodin. Způsobují to změny v globální ekonomice, zejména posun k sektoru služeb, snaha vyhovět poptávce spotřebitelů po zboží a službách pokud možno 24 hodin denně a úsilí o zvýšení produktivity práce. Nepřetržitý provoz není již vynucen jen technologickou nutností. Ekonomické a sociální faktory hluboce zasahují do standardní podoby pracovního poměru. Ve výše uvedené publikaci z roku 2006 autoři zkoumali vývoj ve Francii, Německu, skandinávských státech, Velké Británii, Japonsku a USA. Vycházejí z teze, že pro uspořádání pracovní doby je rozhodující, aby byly splněny aspekty zdraví, potřeb rodiny a rovnosti pohlaví, aby vyhovovala požadavkům na produktivitu a aby zaměstnanec měl možnost volby.

Deficit důstojné práce

Úsilí ILO o celosvětové prosazení důstojných pracovních podmínek vyústilo v definici „deficitů důstojné práce“. Jeden z autorů publikace (Jon C. Messenger) charakterizoval tři hlavní kategorie pracovníků, kteří pociťují tyto deficity:

• lidé s příliš dlouhou pracovní dobou, kteří by chtěli pracovat méně,
• pracovníci na zkrácený úvazek, kteří by chtěli pracovat déle,
• lidé s nepravidelnou pracovní dobou, kteří by dali přednost stabilnímu nebo standardnímu rozvrhu pracovních hodin.

Co je reálné a co ideální

Odstranění těchto deficitů se jeví jako problematické. Ani existující politiky zaměřené na rovnováhu práce a volného času nebo na celoživotní rozložení práce nevycházejí nutně z potřeby zmírnit tyto deficity. Naopak mnohé nabídky zaměstnancům vedou k diskriminaci na základě pohlaví a sociálním nerovnostem. Určitých příznivých výsledků bylo dosaženo zaváděním pružné pracovní doby a programů „kont“ pracovní doby, za předpokladu účasti pracovníků při definici těchto uspořádání.

Stať si všímá práce na zkrácený úvazek, která se považuje za jednu z hlavních cest ke sladění pracovního a soukromého života. Bývá to také převažující strategie rodin, přičemž přednost dostávají úvazky nad 20 hodin týdně. Avšak většina lidí s kratší pracovní dobou jsou ženy, tento typ práce tedy vede k segregaci pohlaví. Navíc výzkumy v Nizozemsku, Německu a Anglii prokázaly nebezpečí marginalizace (vznik kulturně a společensky odtržených okrajových skupin), protože práce na kratší pracovní dobu je pro většinu žen jen „druhé nejlepší řešení“. Protože nemají přístup k pracovním místům na plný úvazek s plnými právy, vyšším výdělkem a dalšími požitky, musely by jinak zůstat doma.

Vzdávají se ženy pracovní kariéry?

V Nizozemsku se proto vláda pokusila upravit zaměstnávání na kratší pracovní dobu zpřísněním právních předpisů. Od poloviny 90. let jsou tito pracovníci chráněni nejen co se týče minimální mzdy, ale i v oblasti důchodového zabezpečení a rovnosti na trhu práce. Zaměstnavatelé využili možností týkajících se pružnosti a úspor nákladů. V současné době téměř 60 procent pracovních míst obsazených ženami je na kratší pracovní dobu a dominantní model v nizozemských rodinách je jeden a půl výdělečného člena. Přitom průzkumy ukazují, že tento model většině lidí vyhovuje a že nedobrovolná práce s kratší pracovní dobou je spíše výjimkou. Přestože bychom očekávali opak, zaměstnavatelé bývají ochotni přistoupit na žádosti pracovníků o změnu pracovní doby. Mohli bychom si položit otázku, zda se většina žen dobrovolně vzdává vyhlídky na úspěšnou pracovní kariéru...

Pokud jde o další země, Německo se postupně blíží nizozemskému modelu, zatímco ve Velké Británii je práce tradičně málo regulovaná. V důsledku toho tam má práce na kratší pracovní dobu, bez ohledu na pohlaví pracovníků, často formu nestálého zaměstnání, je spojena s nízkou odměnou.

Odstranění deficitů v oblasti pracovní doby, pokud jde o pracovníky s atypickou pracovní dobou, je obtížné. Zaměstnavatelé se snaží co nejvíce využívat možností, které jim liberalizované pracovní předpisy dávají pro stanovení pracovních režimů. Deregulace, práce na směny, dlouhá pracovní doba a nedostatečná doba odpočinku přinášejí zvýšené problémy. Výzkumy zjistily, že v některých případech není pracovní doba dohodnuta a _ni vůbec stanovena. Jindy je dohodnutá pracovní doba rozdrobena do kratších oddělených úseků a rozdělena v rámci týdnů i delších období tak, aby co nejvíce vyhovovala požadavkům zaměstnavatele. Firmy nepředpokládají, že by se někdy v budoucnosti vrátily k pravidelným režimům pracovní doby. Poukazují na konkurenci a na zájem zákazníků. Jejich snahou je, aby všechny odpracované hodiny byly považovány za rovnocenné, bez dodatkových nákladů na přesčasy nebo v souvislosti s prací ve volných dnech nebo v noci. Výskyt takto nepravidelně rozložené pracovní doby potvrdily výzkumy týkající se například personálu ve zdravotnictví ve Francii, Belgii a Španělsku. V Kanadě si výzkumníci položili otázku: Kdo pracuje v sobotu a neděli? Zjištěná odpověď je, že ve společnosti, která je pro mnohé vzorem, mají víkendoví pracovníci převážně řadu nevýhod: nízké vzdělání a nízkou kvalifikaci, dočasné pracovní smlouvy, práci na částečný úvazek. Toto zjištění platí pravděpodobně pro další vyspělé země.

Co způsobuje přezaměstnanost

Důvody, proč se mnozí pracovníci zdráhají požádat o kratší pracovní dobu, jsou prosté: bojí se odmítnutí a negativního důsledku na pracovní kariéru. Naopak se domnívají, že když odpracují hodiny navíc, zejména formou neplacených přesčasů, zaměstnavatel to ocení jako oddanost firmě. Někteří to dokonce považují za součást pracovních podmínek v souvislosti se zastávaným místem. Podle jedné finské studie měla značná část respondentů potíže s jasným udáním rozsahu své pracovní doby. Zejména se to týkalo manažerů a profesionálních pracovníků. Někde se dokonce neplacená práce přesčas považuje za normu. Smutné je, že do této normy bývají zahrnováni i pracovníci s nízkou mzdou, například v obchodních řetězcích. V této souvislosti se hovoří o „erozi, případné rozšiřování dohodnuté pracovní doby“. Finští zaměstnanci pracující déle než 41 hodin v týdnu by většinou dali přednost většímu rozsahu volna.  Na druhé straně spektra jsou ti, kteří by chtěli pracovat déle, třeba také proto, že se chtějí zbavit stigmatu nekvalifikované práce ve spojení s kratší pracovní dobou. Změny v globální ekonomice s sebou přinášejí zvýšení rozsahu práce na zkrácený úvazek. Ať již jde o dobrovolné nebo vnucené uspořádání, nejsou to pracovní místa vhodná pro rozvoj kariéry. politika pracovní doby by proto měla ženám spíše pomáhat, aby se v zaměstnání dostaly na stejnou úroveň s muži a aby v rámci rodin mohli oba partneři  podle své volby kombinovat placenou práci, povinnosti k rodině a celoživotní vzdělávání.

ZDROJ:
Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem skončila? Sondy, č. 15, 2007, s. 5.