Pracovní úraz v areálu firmy

Zaměstnanec (dále žalobce) se domáhal, aby mu zaměstnavatel (žalovaná 1) nebo vlastník vozu, který mu způsobil úraz (žalovaná 2) zaplatil na náhradě škody na zdraví z důvodu pracovního úrazu. Těžký úraz (amputaci v pravém bérci, zlomeninu pravé stehenní kosti a dilaceraci levé nohy) utrpěl v místě železničního přejezdu, když byl při cestě do zaměstnání, ale už v areálu firmy, sražen a přejet projíždějícím nákladním železničním vozem tlačeným lokomotivou. Žalobce má za to, že jde o pracovní úraz, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná 1, neboť již vešel do areálu, ve kterém je – spolu s dalšími – jeho zaměstnavatel umístěn, a nejkratší možnou cestou se ubíral do zaměstnání. Protože úraz byl způsoben projíždějícím drážním vozidlem provozovaným žalovanou 2, odpovídá podle jeho názoru za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu rovněž tato žalovaná. Požadoval proto, aby mu žalovaná 1 z důvodu pracovního úrazu nebo žalovaná 2 z důvodu odpovědnosti za škodu vyvolanou provozem dopravních prostředků uhradila náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

Okresní soud dospěl k závěru, že tento úraz není úrazem pracovním, neboť k němu došlo při cestě do zaměstnání. V prostoru areálu provozuje svoji podnikatelskou činnost více firem, a je tedy zcela nelogické, aby celý areál byl současně objektem všech zaměstnavatelů tam působících. Z tohoto důvodu vstupem do objektu zaměstnavatele žalobce není a nebyl vstup do areálu, tedy v daném případě vstup z hlavní vrátnice, ale až vstup do konkrétní budovy, kde žalobce vykonával svoji pracovní činnost.

Odpovědnost za úraz žalobce soud prvního stupně neshledal ani ve vztahu k žalované 2, neboť předmětný úraz si žalobce zavinil výhradně sám. V době posunu soupravy, kdy žalobce vstoupil do kolejiště, fungovalo řádně veškeré výstražné signalizační zařízení a žalobce nepoužil ani lávky pro pěší, která je určena pro bezpečný přechod kolejiště, i když byl řádně školen ohledně bezpečnosti práce a podepsal pokyny, jak se chovat při realizaci posunu. Protože ani strojvedoucí ani posunovač neporušili žádný právní předpis a učinili maximum, aby škodě mohli zabránit, je nepochybné, že škoda nebyla způsobena okolností, jež má svůj původ v provozu, a že přichází v daném případě na místo úplná liberace žalované 2.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz na cestě do zaměstnání (než vstoupil do objektu zaměstnavatele) a že tedy nejde o úraz pracovní, za který by jako zaměstnavatel žalobce odpovídala žalovaná 1. Je zřejmé, že žalobce pracoval u žalované 1 výhradně v konkrétní budově a že k označování příchodu zaměstnanců docházelo až při vstupu do této budovy. Proto nelze považovat vstup do hlavní brány a chůzi po komunikaci na pozemku nikoli zaměstnavatele žalobce za vstup do objektu zaměstnavatele, když žalobce neměl určeno jiné místo k plnění pracovních úkolů nežli právě zmíněnou budovu. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2 o tom, že se jí podařilo zcela vyvinit z odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, neboť prokázala, že následkům lehkomyslného jednání žalobce (škodě) nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat (tj. ani v případě, že by na soupravě byla použita průběžná brzda, která na lokomotivě nebyla zapojena). Škoda žalobci nebyla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu, protože - jak zdůraznil - z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že lokomotiva i výstražné signalizační zařízení bylo zcela v pořádku a že vedoucí posunu i strojvedoucí měli všechna potřebná odborná i zdravotní osvědčení k pracovní činnosti a jejich chování bylo v souladu s vlečkovým řádem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Cz 28/87, ze kterého vyplývá, že, je-li zaměstnanci určen vchod do společného areálu, končí cesta do zaměstnání u tohoto vchodu bez ohledu na to, kde se případně vyznačuje evidence příchodu do zaměstnání, žalobce dovozoval, že se mu úraz stal po vstupu do zaměstnání, neboť hlavní brána areálu pro něj byla z hlediska příchodu do zaměstnání nejvhodnější. Žalovaná 2 je servisní organizací pro všechny subjekty v areálu a zajišťuje ostrahu objektu a kontrolu vstupujících osob, čímž je předpokládáno ukončení cesty do zaměstnání průchodem kontrolním stanovištěm do objektu. Dovolatel dále spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda se žalované 2 podařilo prokázat, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, případně, zda by nebylo lze situaci posoudit vzhledem k nedostatečnému dokazování jako škodu, která byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Podle jeho názoru v daném případě nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti nehody a definitivní stanovisko by mohlo být vyřčeno až po posouzení situace znalcem.

Podle Nejvyššího soudu ČR názorem nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobce utrpěl úraz při cestě do zaměstnání. Skutečnost, že v jednom areálu je umístěno několik právnických osob - zaměstnavatelů, sama o sobě ještě neumožňuje posoudit, kde končí zaměstnancova cesta do zaměstnání. Soudní praxe v typově obdobném případě (sp. zn. 6 Cz 28/87 býv. Nejvyššího soudu ČSR, na který dovolatel poukazuje) dospěla k závěru, že v případě, je-li zaměstnanci určen vchod do areálu, končí cesta do zaměstnání u tohoto vchodu, a to bez ohledu na to, kde se vyznačuje příchod. Není-li vchod do areálu takto určen, je pracovištěm budova, ve které má zaměstnanec plnit své pracovní úkoly, popřípadě je umístěn zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, a že cesta areálem je v tomto případě ještě cestou do zaměstnání.

Ke vstupu do areálu a příchodu na pracoviště v objektech a odchodu z nich kteroukoliv vrátnicí opravňovala stálá průkazka vystavená žalovanou 2, a v rámci vstupního školení o bezpečnosti práce byl pak žalobce poučen - kromě jiného - o pravidlech pohybu osob v rámci areálu. Vstup zaměstnanců a jejich pohyb v rámci areálu byl - na rozdíl od jejich pohybu venku, na který zaměstnavatel neměl (nemohl mít) žádný vliv - i nadále usměrňován pokyny zaměstnavatele, které zaměstnanci byli povinni respektovat. Za tohoto stavu je na místě závěr, že žalobce ukončil cestu do zaměstnání okamžikem, kdy vstupem do areálu jednou z určených vrátnic začal být povinen dbát dispozic svého zaměstnavatele, a že cesta areálem je - z pohledu zaměstnance - úkonem nutným před počátkem práce, tedy úkonem, který je ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (nyní § 274 odst. 1 zákoníku práce) v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Není pro posouzení přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů rovněž významné, zda k úrazu dojde při chůzi po komunikaci na pozemku nikoli zaměstnavatele anebo okolnost, kde (ve kterém místě) dochází k vyznačování příchodu do zaměstnání, neboť místo instalace příslušného zařízení může být závislé na organizačním rozhodnutí zaměstnavatele, na možnosti umístění z technického hlediska apod., aniž by mohlo být v daných podmínkách vždy ztotožněno se skutečným vstupem do zaměstnání. Pro posouzení místa ukončení cesty do zaměstnání v areálu, který zaměstnavatel sdílí s více fyzickými či právnickými osobami, nemůže být samo o sobě podstatné, že zaměstnavatel nezajišťuje ostrahu objektu, v němž působí, sám přímo v tomto objektu, nýbrž společně s ostatními subjekty způsobem, který se mu z hlediska sledovaného účelu jeví nejvíc efektivní. Rozhodující je, že zaměstnanec je již povinen podrobit se pokynům svého zaměstnavatele. Není významné, zda se jedná o pokyny udělované přímo zaměstnavatelem, anebo zprostředkovaně subjektem, který v rámci areálu zajišťuje ostrahu společnou pro všechny umístěné podnikatelské subjekty.

Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 688/2005.