Poznatky z kontrol provozu zdvihacích zařízení

Všichni tato zařízení známe, protože jsou přístupná i očím široké veřejnosti. Používají se na stavbách, v zemědělství, v lesnictví a v mnoha dalších oborech. Je třeba si uvědomit, že provoz zdvihacích zařízení je upraven legislativou, v obecném smyslu počínaje zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, na něj navazujícím zákonem č. 309/2006 Sb. (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), dále pak nařízením vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, a v neposlední řadě příslušnými technickými normami. Šíře povinností provozovatelů jeřábů je značná, proto také inspektoři oblastních inspektorátů práce věnují při kontrolách zdvihacím zařízením patřičnou pozornost. 

V minulosti platila pro provoz těchto zařízení technická norma ČSN 27 0143. Byla to univerzální norma, která byla svého času závazná pro všechny provozovatele zdvihacích zařízení. Při kontrolách jsme často slýchali nářky, jak jsou provozovatelé tímto předpisem svázáni. Proto z odborných kruhů vzešel impuls pro následné rozhodnutí, že tato norma bude přepracována, resp. že vznikne nová norma, a tak v červnu 1999 byla vydána norma ČSN ISO 12480-1. Ta stanovuje provozovatelům požadavky na pracovní postupy pro bezpečné používání jeřábů v celém jejich režimu činnosti.

Článek 4.1 této normy ukládá provozovatelům jeřábů povinnost zpracovat tzv. systém bezpečné práce, jímž si provozovatel stanoví vnitřní pravidla používání jeřábů a de facto jím naplní citovanou normu jako celek pro svoje podmínky. A již zde začíná počátek série problémů. Řada provozovatelů jeřábů si nechá zpracovat tento dokument od různých (ne)profesionálů. Někteří tito rádoby odborníci si často vytvoří univerzální materiál, který pak šíří mezi provozovateli jeřábů, aniž by odrážel konkrétní podmínky konkrétního provozovatele. Při kontrolách se tudíž sestáváme s tím, že nám provozovatel předloží takovýto univerzální vnitřní předpis, ve kterém sice jsou stanoveny např. termíny kontrol, ale jestliže vzápětí chceme výsledky těchto kontrol vidět, tak neexistují.

Takto zpracované vnitřní předpisy mnohdy vůbec nevycházejí z analýzy rizik. Jsou to zkrátka (jen) slohová cvičení, která jsou zpracována pouze pro uspokojení kontrolního orgánu, a to jistě nebylo cílem tvůrců této normy. Dokonce se stává, že si někteří autoři oněch slohových cvičení ani tuto základní normu nepřečtou.

Časté nedostatky nacházíme v oblasti školení obsluh zdvihacích zařízení. Například minimální požadavek normy provozovateli jeřábu ukládá, že jeřábník musí být vyškolen pro konkrétní typ jeřábu, a proto tedy jeřábník může obsluhovat jen ten typ zařízení, se kterým byl seznámen. To znamená, že v zápisech o školeních musí být uveden i konkrétní typ zařízení, a to řada školitelů vůbec nerespektuje.

Další slabinou provozovatelů jeřábů je stanovení lhůt pro kontroly vázacích prostředků. V současné době nejsou tyto lhůty stanoveny technickou normou, tudíž se tyto kontroly provádějí většinou jedenkrát ročně, a to podle ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. Sice se může zdát, že roční lhůta kontrol je dostatečná, leč musíme vzít v úvahu také místo a prostředí, ve kterém je vázací prostředek používán. I to by se mělo stanovit na základě analýzy možných rizik.

Jako příklad problematického prostředí lze uvést galvanovny. V těchto provozech by měl být termín kontrol kratší, aby se předešlo problémům a nehodám právě v důsledku agresivního prostředí výrazně snižujícího životnost a tedy i bezpečnost vázacích prostředků. S ohledem na agresivitu prostředí však je především nutno – opět na základě analýzy rizik – zvolit vhodný materiál vázacích prostředků.

Je zde třeba připomenout i problematiku pronájmu zdvihacích zařízení. Používání pronajatých jeřábů se ve svých důsledcích negativně projevuje zejména u stavebních firem. Dnes už málokterá běžná stavební firma vlastní stavební jeřáb, protože na trhu existují půjčovny s poměrně širokou nabídkou jeřábů a dalších zdvihadel.

Po uzavření smlouvy dodá půjčovna svému klientovi požadované zařízení většinou i s jeřábníkem. Firma, která si jeřáb zapůjčila, se domnívá, že když je jeřábník zaškolen na konkrétní typ zapůjčeného jeřábu, že tak splnila všechny požadavky na bezpečný provoz jeřábu. Nikoliv, neboť i v takovém případě si musí nájemce jeřábu zpracovat vlastní systém bezpečné práce a s jeho obsahem musí seznámit jeřábníka, který bude jeřáb obsluhovat.

Další problematickou oblastí je provoz autojeřábů. Celkem běžným stavem je, že na stavbu přijede autojeřáb s jeřábníkem, a ten až na stavbě shání vazače s příslušnou odbornou způsobilostí. Mnohdy ani jeřábník neví, co bude na stavbě zvedat a ani jaká je na stavbě výbava vázacích prostředků. V takových případech nastává improvizace na pracovišti a dochází k situacím, které vedou i ke vzniku pracovních úrazů.