Nepochopení ustanovení o nepřetržitém odpočinku

Pracuji v nepřetržitém provozu a mám otázku ohledně odpočinku mezi dvěma směnami. V zákoníku práce se píše: „Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin. Odpočinek podle odstavce 1 může být zkrácen až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku." Mé směny jsou následující: 19.5. - volno; 20.5. - 14:05 - 22:00; 21.5. - 7:40 - 19:25; 22.5. - 5:10 - 11:45; 23.5. - volno. Jestli chápu výše uvedený výňatek za zákoníku práce správně, měl mi být odpočinek na směnu 22.5. prodloužen o 1 hodinu 20 minut. Namísto toho nedosahuje ani 11 hod. Zaměstnavatele jsem na toto upozornil a po 14 dnech ignorace jsem ho upozornil ještě jednou. Odpovědí mi bylo, že směny jsou dle zákoníku práce a není třeba nic měnit. Nejsem si teď jist, kdo z nás nechápe ustanovení o nepřetržitém odpočinku.

Abych mohla posoudit celou věc objektivně, musela bych vidět celý Váš harmonogram na vyrovnávací období. Osobně se ale divím, že zaměstnavatel stanoví začátek směny na 7:40 nebo 5:10 hod. Takový postup je přinejmenším neobvyklý, v takovém harmonogramu se mu špatně počítá jak odpracovaná doba, tak nepřetržité odpočinky mezi směnami a v týdnu. Proto předem zdůrazňuji, že pro posouzení nepřetržitého odpočinku mezi směnami je rozhodující harmonogram směn, jak jej sestavil zaměstnavatel a ne okamžik začátku a konce směny, jak zaměstnanec zaevidoval svůj příchod/odchod na/z pracoviště v evidenci pracovní doby.

Jinak obecně platí, že nepřetržitý odpočinek mezi směnami je dobou odpočinku, dobou určenou hlavně k regeneraci pracovních sil zaměstnance. Jedná se o kogentní právní úpravu, kterou je zaměstnavatel povinen respektovat při tvorbě harmonogramu směn. Ustanovení § 363 zákoníku práce (ZP) zde nelze aplikovat. Zásadou je, že zaměstnavatel je povinen poskytnout každému zaměstnanci tuto dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. Stanovení minimálního odpočinku mezi dvěma směnami se vztahuje pouze na pracovní poměr, v němž se pracovní doba rozvrhuje. Sjednal-li zaměstnanec několik pracovních poměrů, posuzují se práva a povinnosti z nich vyplývající samostatně, i pokud jde o rozvržení pracovní doby. Tato úprava neplatí ani pro výkon na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami může být zkrácen z důvodů vypočtených taxativně v § 90 ZP až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Práce, u nichž je zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi směnami možné, vymezuje § 90 ZP jednak podle typu pracovního režimu, výjimečností (mimořádností) charakteru práce či druhu vykonávané práce. Jako nejrozsáhlejší výjimku lze pro účely zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi směnami z důvodu výše uvedené potřeby výkonu práce použít nerovnoměrné rozvržení pracovní doby a právo nařídit práci přesčas.

Ve Vašem případě by měla pomoci odborová organizace, pokud u Vás působí, protože té přísluší projednávat se zaměstnavatelem veškerá opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby (§ 99 ZP). Pokud u Vás odbory nepůsobí, pak byste se musel obrátit na příslušný oblastní inspektorát práce (kontakt nalezneme na www.suip.cz), protože to je jediný orgán, který Vám může účinně pomoci zjednat nápravu.