Náhrada za ztrátu na výdělku i po ukončení pracovního poměru

Pracovnice (dále „žalobkyně“) byla zaměstnána jako vedoucí právního a organizačního odboru u zaměstnavatele (dále „žalovaný“) a její pracovní poměr skončil sice dohodou, ale z důvodu, že se dopustila velmi hrubého porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru, ze kterého byla vyvozena i její trestní odpovědnost. Před skončením pracovního poměru při zpáteční cestě ze semináře, jehož se zúčastnila v rámci výkonu práce, utrpěla úraz, který zaměstnavatel posoudil jako pracovní a pojišťovna odškodnila veškeré nároky do dne 30. 6. 2011, tj. do doby skončení pracovního poměru. Žalobkyně se domáhala odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti i po tomto datu - od 1. 7. 2011 do 30. 11. 2012. Žalovaný další plnění odmítl s odůvodněním, že žalobkyně ukončila svůj pracovní poměr na základě své svobodné vůle a další plnění jí proto nenáleží.

Okresní soud rozhodl, že žalobkyni bude odškodnění uhrazeno včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení.

Krajský soud rozsudek prvního stupně potvrdil. Ve věci samé dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného ve smyslu ustanovení § 370 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 271a odst. 1), a dovodil, že náhrada ušlého výdělku, který nebyl uhrazen nemocenským, přísluší zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz i po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost. Tím, že účastníci rozvázali pracovní poměr v době trvání pracovní neschopnosti, se na poměrech žalobkyně nic nezměnilo, neboť i nadále pro následky pracovního úrazu nebyla práce schopna, a tedy nebyla schopna dosahovat výdělku jako před pracovním úrazem. Podle názoru odvolacího soudu nelze akceptovat poukaz na ustálenou judikaturu vztahující se k ustanovení § 371 zákoníku práce (nyní § 271b), neboť toto ustanovení řeší náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a tedy jeho skutková podstata je zcela jiná, než při náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti. Nelze souhlasit s námitkou žalovaného, že není možné přiznat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zaměstnanci, o který přišel čistě jen z důvodu důsledku svých protiprávních činů. Žalobkyně totiž přišla o výdělek v důsledku pracovního úrazu a následné pracovní neschopnosti a nikoliv v důsledku svých protiprávních činů. Nelze sdílet názor, že přiznání náhrady za ztrátu na výdělku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dle jeho názoru má-li se odškodňovat skutečná majetková újma, musí se brát v úvahu veškeré okolnosti, které na tuto majetkovou újmu mají vliv, což dobrovolné skončení pracovního poměru bezpochyby je.

Žalobkyně zdůraznila, že nelze srovnávat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti. Jde o dva naprosto rozdílné nároky, pro které zákonodárce stanovil samostatnou právní úpravu. Argumentace týkající se výkonu práce v rozporu s dobrými mravy je podle ní na místě jen tam, kde účastník, který práva uplatňuje, jejich výkonem sleduje jiný cíl či účel, než samotný výkon práv a kdy je tedy smyslem poškodit adresáta výkonu práv. Žalobkyně se však pouze domáhala, aby jí žalovaný plnil to, co jí podle zákona náleží.

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda zaměstnanci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zákoníku práce (nyní § 271a) i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr.

Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně utrpěla pracovní úraz a že celá její navazující pracovní neschopnost byla pro následky pracovního úrazu.

Případné protiprávní jednání žalobkyně, které mělo být pohnutkou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, nemůže být důvodem pro odepření práva na náhradu škody na výdělku žalobkyně s poukazem na zneužití jejího postavení, neboť toto jednání žádným způsobem nesouvisí s pracovním úrazem a s následnou neschopností k výkonu práce. Stanovisko žalovaného navíc není konzistentní v tom, že nevysvětluje, proč nebylo namítané protiprávní jednání překážkou pro přiznání plnění za první část pracovní neschopnosti, zatímco v další části má touto překážkou být.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 582/2015.