Legislativní vývoj a pozadí lékařské preventivní péče

Povinnost zaměstnavatele mít lékaře preventivní péče a vysílat zaměstnance na prohlídky ukládá nejen naše vnitrostátní zákonodárství, ale především Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 161, o službách pracovního lékařství, kterou naše republika ratifikovala již v dávno  (byla vyhlášena pod č. 145/1988 Sb.). Naše republika vzhledem k tomu, že jako zakládající člen MOP přijala i Ústavu MOP (č. 217/1921 Sb. a 98/1947 Sb.), se tím zavázala, že bude naplňovat nejen ratifikované, ale i pokud možno i neratifikované úmluvy. S uvedením v život Úmluvy č. 161 však má naše republika spíše potíže. Její článek 5 totiž ukládá členskému státu:

„Aniž by tím byla dotčena odpovědnost jednotlivých zaměstnavatelů za zdraví a bezpečnost pracovníků, které zaměstnávají, a s náležitým přihlédnutím k tomu, že je třeba, aby pracovníci spolupracovali při ochraně zdraví a bezpečnosti při práci, závodní zdravotní služby mají zajišťovat ty z dále uvedených úkolů, které jsou přiměřené a vhodné z hlediska nebezpečí při práci v podniku:

1. stanovit a vyhodnocovat nebezpečí, která ohrožují zdraví na pracovišti;
2. dohlížet na činitele v pracovním prostředí a pracovní zvyklosti, které mohou ovlivňovat zdraví pracovníků, včetně hygienických zařízení, závodních jídelen a ubytoven, pokud tato zařízení obstarává zaměstnavatel;
3. poskytovat poradenství o plánování a organizování práce, včetně uspořádání pracovišť, o výběru, údržbě a stavu strojů a jiného zařízení a o látkách, jichž se užívá při práci;
4. účastnit se na vypracování programů zlepšování pracovní praxe a zkoušek a vyhodnocování nových zařízení ze zdravotního hlediska;
5. poskytovat poradenství o zdraví, bezpečnosti a hygieně při práci a ergonomii a individuálních a hromadných ochranných pomůckách;
6. dohlížet na zdraví pracovníků v souvislosti s prací;
7. podporovat přizpůsobování práce pracovníkům;
8. účastnit se na opatřeních pracovní rehabilitace;
9. spolupracovat při poskytování informací, výcviku a výchovy v oblasti zdraví a hygieny při práci a ergonomie;
10. organizovat první pomoc a ošetření v případě nouze;
11. účastnit se na rozboru pracovní úrazovosti a nemocí z povolání.“

S jeho naplňováním však měla naše republika značné problémy a byla při pravidelném vyhodnocování plnění úmluvy v  Ženevě kritizována. MOP totiž pravidelně požaduje po vládách členských států, aby předkládaly zprávy, jak naplňují úmluvy, a v kterých právních předpisech je mají promítnuty. Tyto zprávy se pak projednávají ještě se sociálními partnery (tedy odbory  a zaměstnavateli).

Naše republika se již od roku 1990 snaží přijmout zákon o závodní zdravotní péči, ale zatím se Ministerstvu zdravotnictví nepodařilo jej zpracovat v podobě, která by prošla legislativním procesem. Určité pokusy učinilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí, připravilo návrh zákona o službách závodní preventivní péče, ale ani ten neprošel.

Z těchto všech důvodů musela republika zavést alespoň dílčí opatření. Jedním z nich bylo  ustanovení § 40 zákona č.20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v platném znění, podle kterého  jsou organizace (tedy právnické a v zásadě i fyzické osoby) povinny zajistit pro své zaměstnance závodní preventivní péči, jak to vyplývá i z výše citované Úmluvy. Dalším krokem bylo zakotvení povinnosti zaměstnavatele sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje závodní preventivní péči, jakým druhům očkování a lékařských preventivních prohlídek souvisejících s výkonem práce jsou povinni se podrobit, a povinnosti zaměstnance podrobit se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetření a diagnostickým zkouškám stanoveným zvláštními právními předpisy, do ustanovení § 133 a 135 zákoníku práce.

V zákoníku práce se povinnost zaměstnavatele vysílat zaměstnance k lékaři provázala na úvodní ustanovení hlavy páté části druhé zákoníku práce a to povinnost zaměstnavatele zajistit prevenci rizik. Prevence rizik je totiž základní metoda zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraní při práci, jejíž zakotvení v právním řádu nám uložila tzv. rámcová směrnice o BOZP (směrnice Rady č. 89/391/EEC o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci)  a zaměstnavatel musí provádět tzv. optimalizaci rizika. To je proces, při kterém identifikuje rizika, hodnotí je a srovnává, a v druhé části tohoto procesu přijímá opatření pro jejich snížení na minimální míru. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel má zákonnou povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, musí si sám v rámci oné prevence rizik určit, co považuje za preventivní opatření, a jakým prohlídkám se musí jeho zaměstnanci podrobit.

Zaměstnavatel totiž odpovídá za bezpečnost a ochranu zdraví, a je tedy odpovědný za pracovní úrazy a nemoci z povolání, a on musí si určit sám (dokud nebude obecný zákon o závodní preventivní péči, který bude určovat jakým prohlídkám se mají kteří zaměstnanci podrobit) rozsah a četnost těchto prohlídek. Zaměstnavatel si rovněž zaplatí lékaře závodní preventivní péče, který by měl na základě znalostí pracovního prostředí posuzovat, zda zaměstnanec může danou práci vykonávat nebo nikoliv. Věcný obsah této prohlídky  zatím sice není určen obecně závazným právním předpisem, měla by to být záležitost dohody zaměstnavatele (který má provedenou identifikaci rizik na pracovišti) a lékaře, kterého zaměstnavatel platí, ale prohlídka by se rozhodně neměla omezit např. na znalost barev, či jednoduché oční vyšetření  To vše však není v žádném případě v rozporu se zásadou svobodné volby lékaře, ta platí samozřejmě i nadále, nicméně preventivní lékařská prohlídka souvisí s výkonem práce, a musí tak být chápana. Jedná se o preventivní opatření a osoba v zaměstnaneckém poměru musí takový zásah do svých práv strpět.

S tím vším nakonec souviselo i to, že zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví vložil s účinností od 1. ledna 2001 kompetenci dozoru nad plněním povinnosti zaměstnavatele zajistit závodní preventivní péči okresním hygienikům. Za nesplnění, nebo porušení těchto povinností může uvedený orgán uložit zaměstnavateli pokutu až do výše dvou milionů Kč. Z tohoto důvodu již zaměstnavatelé pochopili, že se jim vyplatí mít lékaře preventivní péče, než se vystavovat nebezpečí i více než milionové pokuty.

I nadále se však čeká na přijetí zákona o závodní zdravotní péči, který definitivně nahradí zejména směrnici  č. PP – 265-20.11.1967 Ministerstva zdravotnictví o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, která je jediným zatím platným předpisem zabývajícím se touto problematikou, ovšem její soulad s Ústavou je velice problematický (podzákonný předpis totiž nemůže stanovit práva ani povinnosti, to může jen zákon). Do budoucna se připravuje i  pro lékaře speciální atestace lékař závodní preventivní péče, aby se naše republika vyrovnala v zajišťování závodní preventivní péče ostatním zemím Evropské unie.