Faktory ovlivňující člověka v pracovním systému

Část I. Úvod

Část I. Úvod

Úvod

Problematika lidského činitele, jakožto interakce člověka (charakterizovaná jeho jednáním) s pracovním prostředím, resp. působení faktorů prostředí, je stále více chápána jako významná oblast vlivů na bezpečnost provozu zařízení a technologií. V tomto pojetí není rozhodující, o jaký druh zařízení či technologie se jedná (zda se jedná o řízení jaderné elektrárny, letového provozu či výrobní technologie v chemickém závodě), nýbrž o to, jakým vlivům je zde člověk vystaven [4,7,8].

Striktní posuzování vlivu fyzikálních faktorů na spolehlivost člověka dnes již není považováno za postačující. Nejen zvyšující se náročnost technologií, ale také například změny ve společenském klimatu, s sebou přinášejí stále větší zatížení člověka, přičemž tento tlak se odráží zejména na výkonech jeho mentálních a smyslových funkcí a také na jeho psychickém stavu. Nazírání na interakci pracovního prostředí a člověka je dnes proto nutno vnímat poněkud citlivěji ve vztahu k člověku samotnému. Zcela logicky nynější trendy směřují k posunu od hodnocení pouhé roviny vlivu působení jednotlivých faktorů pracovního prostředí k výraznému zakomponování zhodnocení působení samotného systému řízení, (tj. organizace práce, diferenciace úkolů atd.) [10], zhodnocení následků interakce člověk-stroj, resp. člověk-počítač (Human-Computer Interaction) a také interakcí mezi lidmi samými, tj. interakci člověk-člověk uvnitř pracovního systému.

Problematika posuzování spolehlivosti lidského činitele dnes proto zahrnuje globální posuzování celého spektra prvků. Ty lze charakterizovat pomocí faktorů (např. systémové faktory managementu, procesní faktory, faktory spolehlivosti či organizační faktory), které jsou nejčastěji známy pod označením Performance Shaping Factors (PSF) nebo Performance Influencing Factors (PIF). Použije-li se některý ze způsobů oceňování úrovně těchto faktorů, lze je využít i jako určité indikátory charakterizující zkoumaný pracovní systém či pracovní proces. Hodnocení PSF resp. PIF bývá obvykle kvalitativní, ale postupně se prosazuje také semikvantitativní či plně kvantitativní ocenění (zejména pak v souvislosti s predikovanými chybami). Tímto způsobem lze získat poměrně věrohodnou informaci o důležitosti daného faktoru v rámci posuzovaného pracovního systému a tedy i obrázek o úrovni kultury bezpečnosti v podniku.
 
Charakterizace faktorů ovlivňujících výkonnost obsluhy a jejich taxonomie

Význam a definice PSF a PIF

Ačkoli se lze v některých pracích setkávat s různým pojetím PSF a PIF, skutečností však je, že jejich význam je stejný. Obecně lze pouze říci, že PSF se vyvinuly původně pro hodnocení spolehlivosti pracovních systémů v jaderné energetice, kdežto s PIF se můžeme setkávat výlučně v procesním průmyslu.

Definice PSF i PIF není jednoznačně stanovena, a proto se můžeme v různé literatuře setkávat s různými variacemi. V případě PSF se používá výklad, že jsou to faktory pracovního systému, které jednání člověka nejvíce ovlivňují [2], nebo že to jsou faktory, které ovlivňují nebo by mohly ovlivňovat výkon člověka, jeho spolehlivost, resp. chybování a také jeho zotavení po provedené chybě [9]. V jaderné energetice se však nejčastěji používá následující definice: PSF představují výkonové faktory sloužící pro hodnocení spolehlivosti člověka v pracovním systému, které jsou aplikovány pro kontrolu kvality prováděných úkolů s cílem minimalizovat pravděpodobnost vzniku chyby. PSF pomáhají určovat pravděpodobnost vzniku chyby nebo způsob efektivního lidského výkonu, ale nemusejí být přímo sdruženy s lidským selháním. Jsou-li všechny relevantní PSF týkající se určité specifické situace optimální, pak výkon člověka v pracovním systému bude také nejefektivnější a pravděpodobnost vzniku chyby minimální [6].

Definice PIF je obdobná a v literatuře se lze setkávat převážně s touto formulací: PIF jsou výkonové faktory sloužící pro hodnocení spolehlivosti člověka v pracovním systému v procesním průmyslu, které jsou aplikovány pro kontrolu kvality prováděných úkolů s cílem minimalizovat pravděpodobnost vzniku chyby. PIF pomáhají určovat pravděpodobnost vzniku chyby nebo způsob efektivního lidského výkonu, ale nemusejí být přímo sdruženy s lidským selháním. Jsou-li všechny relevantní PIF týkající se určité specifické situace optimální, pak výkon člověka v pracovním systému bude také nejefektivnější a pravděpodobnost vzniku chyby minimální [6].

Výše uvedené definice jsou sice naprosto vyčerpávající, avšak příliš složité, a proto Embrey [3] navrhl používat zjednodušené vyjádření. Podle něj jsou PIF faktory, které charakterizují lidskou činnost spojenou s prováděním pracovních úkolů, a které se kombinují se základními lidskými chybami, jež mohou při jednotlivých akcích vznikat. Ačkoli lze tedy PIF sdružovat s lidskými chybami (tj. ke každému PIF lze identifikovat relevantní chyby, které mohou vzniknout v případě nízké úrovně daného PIF v organizaci), nelze je v žádném případě spojovat s tzv. neúmyslnými chybami  (omyly) [3], které vznikají například různými „přehmaty“ apod. a nemají tedy přímou příčinu.

Při hodnocení úrovně spolehlivosti pracovního systému slouží PSF resp. PIF především pro nalezení situací kritických z hlediska bezpečnosti. V obecné rovině mohou být tyto faktory popsány také jako určité výkonové akce (či situace), při jejichž provádění může s určitou pravděpodobností dojít k selhání lidského činitele. Kvantitativní složka těchto faktorů (tj. ona pravděpodobnost vzniku chyby) tudíž úzce souvisí s kvalitou předpisů a pracovních postupů (procedur), s časovým stresem či s kvalitou školení a výcviku, a stejně jako tyto činitelé se mění podle vnějších podmínek. Je tedy zjevné, že při hodnocení PSF resp. PIF získáváme informaci také o úrovni kultury bezpečnosti ve firmě.

* Chyby při posuzování nebo rozhodování, kdy je vykonána chybná činnost, o které se však předpokládá, že je správná. To se může projevit v situacích, kdy je výkon dané činnosti založen na zásadách naučených nazpaměť nebo na známých postupech anebo také při neznámých situacích.