Změny právní úpravy na poli agenturního zaměstnávání

Agentury práce tak i nadále mohou bez omezení opakovaně uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou. V tomto ohledu by mohla být inspirací do budoucna slovenská právní úprava, která upravuje presumpci existence pracovního poměru agenturního zaměstnance u uživatele v případě porušení pravidel o maximálním počtu dočasných přidělení. Dočasné přidělení podle slovenského práva může trvat nejdéle 24 měsíců a je možné ho prodloužit nebo opětovně dohodnout ke stejnému uživateli v rámci 24 měsíců nanejvýš čtyřikrát. Následkem porušení maximální délky či pravidel opětovného dočasného přidělení je pak zánik pracovního poměru mezi agenturou práce a jejím zaměstnancem, a zároveň vznik pracovního poměru na dobu neurčitou mezi zaměstnancem a uživatelem, přičemž pracovní podmínky zaměstnancese řídí přiměřeně dohodou o dočasném přidělení.

Přestože nebyla prosazena výše uvedená omezující opatření, došlo obecně novelou ke zpřísnění podmínek agenturního zaměstnávání. Relativně „chudá“ právní úprava agenturního zaměstnávání v zákoníku práce byla novelou rozšířena pouze o zákaz souběhu dočasného přidělení zaměstnance s jeho pracovněprávním vztahem u uživatele a o zákaz souběhu více dočasných přidělení téhož zaměstnance dvěma či více agenturami práce u jednoho uživatele. Zákaz souběhu více dočasných přidělení téhož zaměstnance více agenturami práce k jednomu uživateli by měl odstranit nežádoucí stav vzešlý z praxe některých agentur práce, které díky vzájemné spolupráci v témže období dočasně přidělovaly jednoho zaměstnance k témuž uživateli. Pokud měl pak tento agenturní zaměstnanec uzavřenou dohodu o pracovní činnosti současně s více agenturami, docházelo v praxi často k tomu, že zaměstnanec nebyl seznamován s pokyny k přidělení, a tak mnohdy ani netušil, pro jakou agenturu práce v danou chvíli práci vykonával. Tímto jednáním se spolupracující agentury práce vyhýbaly zejména zákonným odvodům, neboť odměna z těchto jednotlivých dohod představovala zpravidla tzv. zaměstnání malého rozsahu, kdy započitatelný příjem zaměstnance nepřesáhl částku 2 499 Kč, a tudíž nepodléhal zákonným odvodům. Tato nová omezení upravená ust. § 307b zákoníku práce by tak bezpochyby měla zamezit obcházení právních předpisů na úseku pracovní doby a v oblasti zákonných odvodů. Za porušení ust. § 307b zákoníku práce může být ze strany inspektorátu práce pokutou postižena jak agentura práce, tak i uživatel.

Novelou došlo také ke konkretizaci skutkových podstat na úseku agenturního zaměstnávání upravených v zákoně o inspekci práce, kdy předchozí právní úprava koncipovala skutkovou podstatu obecně pouze s odkazem na porušení povinností stanovených v ust. § 308 a § 309 zákoníku práce. Pokud v minulosti agentura práce porušila své povinnosti stanovené zákoníkem práce, a to například tím, že dohoda o dočasném přidělení neměla některou z obligatorních náležitostí stanovenou v ust. § 308 odst. 1 zákoníku práce, dále že písemný pokyn k dočasnému přidělení podle ust. § 309 odst. 2 zákoníku práce neobsahoval povinnou náležitost a současně, že agentura nezabezpečila, aby pracovní a mzdové podmínky přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele v souladu s ust. § 309 odst. 5 zákoníku práce, naplnila tato rozdílná protiprávní jednání tutéž skutkovou podstatu správního deliktu, resp. přestupku, a byla podle teorie považována za vícečinný souběh stejnorodý. Pokud v současnosti výše uvedená porušení naplní skutkové podstaty vícero přestupků na úseku agenturního zaměstnávání, bude se jednat o vícečinný souběh nestejnorodý, který by však neměl mít vliv na rozdílné hodnocení při ukládání sankce oproti předchozí právní úpravě, neboť v obou případech je ukládán úhrnný správní trest ve formě peněžité pokuty v souladu s absorpční zásadou. Určitou změnu pak představuje posuzování odpovědnosti za to, že nejsou v dohodě o dočasném přidělení uzavřené podle ust. § 308 odst. 1 zákoníku práce uvedeny informace o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele, nebo jsou tyto údaje uvedeny nepravdivě, kdy odpovědnost za porušení nově nese pouze uživatel.

Z pohledu veřejnoprávní úpravy zprostředkování zaměstnání doznal změnu i zákon o zaměstnanosti. Nejvíce diskutovanou změnou je samozřejmě povinnost prokazovat finanční způsobilost formou jednotné kauce ve výši 500 tisíc Kč. Tuto kauci byly povinny složit i na trhu práce již existující agentury práce, a to do tří měsíců od nabytí účinnosti novely. V současné době víme, že k zániku povolení zprostředkovávat zaměstnávání formou dočasného přidělení z titulu marného uplynutí lhůty pro poskytnutí kauce došlo u více než pěti set agentur. Česká republika však není v Evropě jediná, která požaduje po agenturách práce prokázání finanční způsobilosti. Pro srovnání slovenská právní úprava stanoví podmínku pro právnickou osobu zprostředkující zaměstnávání dočasným přidělením disponovat vlastním jměním v hodnotě 30 tisíc eur, fyzická osoba pak musí k žádosti přiložit doklad o bankovní záruce v hodnotě nejméně 15 tisíc eur.

Další novinkou, kterou přinesla novela, je sloučení dosavadních druhů povolení ke zprostředkování zaměstnávání formou dočasného přidělení (tj. zprostředkování zaměstnání na území České republiky, zprostředkování zaměstnání cizinců na území České republiky a zaměstnávání do zahraničí). Tato změna odstranila interpretační problémy, které souvisely s rozlišením jednotlivých druhů povolení, neboť ust. § 60 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, které upravovalo povolení ke zprostředkování zaměstnání na území České republiky, si některé agentury vykládaly v souvislosti s ust. § 3 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti tak, že občané Evropské unie jsou postaveni na roveň občanů České republiky, avšak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 03. 2012 (sp. zn. 4 Ads 133/2011-183) konstatoval, že občana Evropské unie je pro účely zprostředkování zaměstnání nutno považovat za cizince, a pod ust. § 60 odst. 1 b) zákona o zaměstnanosti bylo třeba řadit veškeré osoby, které nedisponovaly státním občanstvím České republiky. Jednotné povolení se odrazilo i ve výši správního poplatku za jeho vydání, který byl nově nastaven na 25 tisíc Kč. Tato částka představuje prostý součet správních poplatků v minulosti požadovaných za vydání všech druhů povolení.

Odborná způsobilost k výkonu zprostředkování zaměstnávání se prokazuje prostřednictvím odpovědného zástupce, který nově svou funkci může vykonávat pouze v pracovním poměru s pracovní dobou sjednanou v rozsahu nejméně 20 hodin týdně (tato podmínka není vyžadována, pokud odpovědný zástupce je zároveň statutárním orgánem nebo jeho členem). Zamyslíme-li se nad faktem, že požadavek odborné způsobilosti slouží k tomu, aby agentury práce byly profesionálními zaměstnavateli a měly (s akcentem na ochranu osob, kterým zaměstnávání zprostředkovávají) odborné znalosti, je tato podmínka zcela legitimní. Zároveň by měl s touto změnou zmizet nežádoucí jev, kdy odpovědný zástupce mnohdy vykonával svou činnost pouze naoko. Novela pak přináší ještě jednu podmínku pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnávání spojenou s funkcí odpovědného zástupce, a to skutečnost, že v posledních 3 letech nevykonával funkci odpovědného zástupce u právnické osoby, které bylo odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání podle ust. § 63 odst. 2 písm. a) až f) nebo § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Toto ustanovení je bezpochyby krokem správným směrem, neboť zamezí tomu, aby osoby, jimž bylo odebráno povolení, vykonávaly funkci odpovědného zástupce, jak je tomu ostatně i u funkce člena statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích, kdy rozhodnutí o vyloučení určité osoby z výkonu funkce vytváří překážku dalšího výkonu, a to shodně po dobu 3 let.

Novela také reagovala i na odborné i široké veřejnosti již notoricky známé protiprávní jednání představované zastřeným zprostředkováním zaměstnání. Do zákona byla vtělena legální definice tohoto pojmu a komplexně doplněna i o skutkovou podstatu přestupku, za nějž je možné uložit pokutu až do výše 10 milionů Kč, a to jak agentuře práce, která disponuje povolením ke zprostředkování zaměstnávání, která však faktické poskytování pracovní síly zastírá, tak i subjektu, který toto povolení vůbec nevlastní.

Spolu se zpřísněním podmínek zákonodárce přistoupil i ke změně doby trvání povolení ke zprostředkování zaměstnávání formou dočasného přidělení, kdy toto bude při opakované žádosti udělováno na dobu neurčitou. Systémově byl v tomto směru zákon doplněn i o jeden z důvodů zániku povolení v případě nečinnosti agentury práce, která po dobu nejméně 2 let nepřidělí žádného svého zaměstnance k výkonu práce u uživatele.

Další zásadní změnou stran agentur práce je kýžená deregulace v oblasti zaměstnávání cizinců. I když byl novelou zrušen zákaz dočasně přidělovat cizince, kteří potřebují k výkonu práce povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo modrou kartu, je na tomto místě nutné zdůraznit v praxi agenturami práce často opomíjené nařízení vlády č. 64/2009 Sb., jenž bylo poprvé od roku 2009 s účinností od 28. 11. 2017 novelizováno a stanoví druhy prací, které agentury práce nemohou pro cizince formou dočasného přidělení zprostředkovávat.

Vzhledem k tomu, že podle poslední zveřejněné ekonomické zprávy Mezinárodní konfederace soukromých agentur práce z roku 2017 bylo v České republice dočasně přiděleno agenturou práce k výkonu práce na 250 tisíc osob, celosvětově pak okolo 43 milionů, je nezbytné, aby tyto i případné budoucí změny vedly k znovunalezení potenciálu agenturního zaměstnávání a byly vyústěním sociálního dialogu v procesu jejich přípravy.