Ustanovení hlavy II části čtvrté zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o zaměstnanosti") – Povolení k zaměstnání cizince – je projevem ochrany tuzemského trhu práce proti neregulovanému přísunu zahraniční pracovní síly, a tím i ohrožení tuzemského trhu práce.
Z tohoto důvodu má příslušná krajská pobočka úřadu práce při rozhodování o tom, zda cizinci udělí či neudělí povolení k zaměstnání, přihlížet k situaci na trhu práce, a to v území své působnosti, tj. v kraji, kde má být zaměstnání cizincem vykonáváno. Je nasnadě, že tato situace je v České republice kraj od kraje rozdílná, a že tedy i šance získat toto povolení je kraj od kraje různá.
Někteří zaměstnavatelé ve snaze udržet cizince na tuzemském trhu práce přicházejí v důsledku toho neustále s novými pokusy, jak tento veřejný zájem obejít. Na tyto pokusy o obcházení zákona reagoval vždy zákonodárce novelizací příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti.
Jedním z takových způsobů jednání zaměstnavatelů je získání povolení k zaměstnání v jiném místě, než je později fakticky zaměstnání vykonáváno, a to v místě s relativně příznivou situací na trhu práce, přičemž od počátku je zjevně počítáno s tím, že fakticky bude práce vykonávána jinde. Nezřídka je taková snaha spojena i se skrytým agenturním zaměstnáváním.
Aby byl naplněn zájem státu na regulaci zaměstnávání cizinců, stanoví zákon o zaměstnanosti jako náležitost žádosti o vydání povolení k zaměstnání a povolení k zaměstnání mimo jiné i jednoznačné vymezení místa výkonu práce a druhu práce, která má být vykonávána. Při zaměstnávání cizinců tak nemá zaměstnavatel takovou volnost, jako při zaměstnávání českých občanů (nebo cizinců ze zemí EU a EHP), např. co se týká převádění na jinou práci nebo vysílání do jiného místa výkonu práce bez vědomí státu (úřadu práce), který pravidla v povolení k zaměstnání cizinci stanovil.
Na druhou stranu však v případě, kdy je cizinec zaměstnán na území České republiky, nelze upřít v rámci takového pracovněprávního vztahu aplikaci institutů zákoníku práce, mezi něž patří i institut pracovní cesty (§ 42 zákoníku práce). Nelze však tolerovat, pokud by byl tento institut zneužíván k obcházení obecně závazných právních předpisů při regulaci práce cizinců na tuzemském trhu práce.
Dle ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí „časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.“ Pracovní cesta (a ustanovení § 42) je součástí hlavy III části druhé zákoníku práce – Změny pracovního poměru. Jedná se tak o případy, kdy v průběhu existujícího pracovního poměru vyvstane (nejčastěji na straně zaměstnavatele) potřeba odchýlit se dočasně od sjednaných podmínek pro výkon práce v pracovní smlouvě, v tomto případě od dohodnutého místa výkonu práce. Tato část pracovní smlouvy je totiž dohodnutou teritoriální mírou dispozice zaměstnavatele při přidělování práce zaměstnanci. K tomu, aby se jednalo o pracovní cestu v tomto smyslu, musí být splněny kumulativně zákonem dané atributy:
Pokud výše uvedené podmínky splněny nejsou, nelze než konstatovat, že pracovní činnost cizince pro kontrolovanou osobu nebyla pracovní cestou, nýbrž se jednalo o běžný a dlouhodobý výkon práce mimo region, pro nějž bylo cizinci po posouzení lokální situace na trhu práce vydáno či prodlouženo povolení k zaměstnání. Délka této činnosti přitom dosáhla takového trvání, že cizinec ani kontrolovaná osoba nemohli přejít takové odchylky od pracovního povolení bez povšimnutí a lze jim společně tuto nelegální pracovní činnost přičítat za vinu.
Na podporu výše uvedeného lze citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 48/2013-46, podle kterého „vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce v žádném případě nelze používat dlouhodobě či pravidelně a zneužívat jej tak k obcházení místa výkonu práce uvedeného v povolení k zaměstnání. Je-li navíc od samého počátku zřejmé, že charakter práce, kterou má cizinec vykonávat, bude předpokládat častý pohyb cizince po více místech, nelze povolení pro více míst výkonu práce obcházet prostřednictvím opakovaného vysílání cizince na pracovní cesty. Dlouhodobý či pravidelně se opakující výkon práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání či zásadní změna druhu povolené pracovní činnosti by nepochybně nemohly být hodnoceny jinak, než jako práce nelegální ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti.“
Opomenout nelze ani právní stav navozený od 1. 1. 2015 novým ustanovením § 93 zákona o zaměstnanosti, podle něhož „cizinec, který je držitelem modré karty, zaměstnanecké karty nebo mu bylo vydáno povolení k zaměstnání, může být zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce, jestliže to odpovídá povaze jím vykonávané práce, pro kterou byla udělena modrá karta, zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání." Zákonodárce tak vymezil, že vyslat cizince na pracovní cestu lze jen v případech, kdy to odpovídá povaze jím vykonávané práce. Bude se tak jednat zejména o práce, s nimiž je spojena častá změna pracoviště (stavební profese, řidiči dálkové dopravy apod.). Na druhou stranu toto ustanovení v podstatě znemožní vyslání na pracovní cestu u profesí, kde je výkon práce vázán na určité místo.
Vkládat příspěvky do diskuzí mohou pouze přihlášení uživatelé. Využijte přihlašovací a registrační formulář.