Vyprávění o jedné „malé“ demolici

Rád bych popsal likvidaci úpravárenského komplexu jednoho důlního závodu, který už několik let nefungoval. Jeden z problémů je ten, že hornické předpisy se od těch nehornických někdy více, někdy méně liší. Báňský úřad může někdy plnit úlohu zvláštního stavebního úřadu a ta demolice probíhala v báňském režimu a navíc byla prováděna dodavatelským způsobem.

Na dané místo byl povolán pracovník úpraven - bývalý inspektor ČBÚ, který velice dobře věděl, jak to funguje a to se mu zřejmě hrubě nelíbilo. Oslovili naši firmu, abychom dodali bezpečnostního technika. A tím byl pověřen mladší kolega, který v báňském režimu nikdy nepracoval. Vyslovil jsem mu morální podporu a přesvědčení, že se touto demolicí zcela jistě proslaví, akorát nevím, jestli to bude z titulu maléru, nebo zdárného provedení. Já jsem dostal ke kontrole technologii, vůči které jsem neměl zásadních připomínek, nicméně jsem měl podezření (které se potvrdilo), že skutečnost může být odlišná (netušil jsem, jak moc). Zásadní problém byl v tom, že zásobníky uhlí nebyly plně vysypané už několik let, koleje pod zásobníky byly vytrhané, takže nešlo přistavit vagony a uhlí vysypat (navíc to uhlí za dlouhé roky vytvořilo souvislé nálepy - drželo pohromadě). V technologii bylo napsáno, že demolice bude probíhat v co největší možné míře pomocí hydraulických nůžek a jenom pokud to nepůjde, tak pálením plamenem. Jenomže skutečnost byla taková, že vzhledem k "přístupnosti" k technologii (demoliční rýpadlo s hydraulickými nůžkami není zas úplně nejmenší), probíhala většina prací pálením. Pokud hrozí zvýšené riziko požáru při pálení nebo svařování, říká se tomu v báňském režimu výjimečná práce s otevřeným ohněm - na šachtě to je skoro všude. Znamená to vypsat na základě rámcového povolení na každou směnu směnový příkaz, kde jsou popsány veškeré podmínky včetně dozoru po svařování. Nám bylo prezentováno, že jde o zbytkové nálepy uhlí, takže vcelku žádné velké nebezpečí navíc nehrozí (skoro se trefili, protože těch "zbytkových" nálepů bylo necelých 5 000 t). Jedna z možností, která nás napadla, bylo požádat hasiče o spolupráci při likvidaci tohoto problému v rámci jejich tematického cvičení. Ti odmítli s tím, že až bude hořet, tak ať je zavoláme. Musím vás uklidnit, dopadlo to dobře, protože hořelo jenom dvakrát a nikdo přitom nezahynul. Největší „humbuk“ u těch požárů byl zásluhou hasičů z Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě (které musí šachetní dispečer volat jako první), protože ti nejsou placení ze státních peněz a každý výjezd musí vyfakturovat. Došlo to dokonce tak daleko, že vedení úpraven to chtělo vyfakturovat nám a teprve když jsem poradil kolegovi, ať se zeptá, jak je možné, že dozor po svařování (zaměstnanec úpraven) nepřišel na to, že tam po svařování hoří (zřejmě v první fázi doutnalo), tak si to rozmysleli.

Nejlepší chuťovka ale byla při demolování přesýpací stanice. Představte si budovu cca 7 x 5 x 4 m na cca desetimetrových nohách. Podle schválené technologie se mělo postavit lešení, budova postupně snést a následně lešení rozebrat. Je jasné, že náklady na stavbu a demolici lešení stavbu prodraží a rovněž prodlouží. Zkušená demoliční firma přece nebude takové zdlouhavé a zbytečně drahé, byť schválené technologie používat. Přece všichni víme, jak se kácí stromy a železné, cca 500 mm silné nosníky (tady se tomu říká tregry), to je přece skoro to samé. Zaskočil jsem za kolegu a zastavil se na kontrole. Byl jsem celkem rád, že jsem tam nebyl vpuštěn zásluhou koleje vedoucí kolem daného místa na další šachtu. Tato kolej je jediná železniční trasa na tu další šachtu, takže nemohla být trvale vyloučená z provozu, proto byla vylučována vždy přechodně v závislosti na grafikonu vlaků a postupu demoličních prací a dozorující železničář mě dále nepustil. Co jsem mohl vidět, bylo, že v každé noze byl vypálený klín, od jedné nohy bylo natažené lano k jednomu pásovému rýpadlu, od jiné nohy bylo natažené lano na opačnou stranu k dalšímu rýpadlu. Co nejde silou, to jde větší silou a čím větší problém, tím větší kladivo! Stačil jsem si vytáhnout mobil, abych to natočil, a už táhli. A co? Nic. Kladiva byla slabá, stanice se pouze zachvěla. No tak to je třeba ty klíny zvětšit, tak se tam palič a jeho pomocník vydali a klíny připálili. Stanice se pouze zachvěla trochu více. Všichni začali být nervózní, protože se začínalo pomalu stmívat a nechat takto "nahlodanou" demolici v těsné blízkosti (cca 5 m) celkem dost frekventované koleje by asi nebylo to pravé ořechové.

Na místo činu postupně přijel bezpečnostní technik železničního provozu, bezpečnostní ředitel železničního provozu, provozní ředitel železničního provozu a nakonec předseda představenstva naší společnosti. Jak jsem na ně zpovzdálí hleděl, říkal jsem si, co by asi všichni dělali, kdyby došlo k nějakému maléru. Předpokládám, že asi nic, vždyť oni tam přece nebyli za nic zodpovědní (ani by se to, vzhledem k jejich několik set tisícovým platům - kromě toho bezpečáka samozřejmě - nehodilo). Nebudu vás dlouho napínat, nepovedlo se to ani po třetím připálení klínů a teprve napočtvrté (jako naschvál jsem nestačil vytáhnout mobil) ta budova ve dvou vteřinách šla k zemi.

Přiznávám, že jsem za ty roky asi už dost otrlý, protože se mi ani nechtělo zvracet. Takže doufám, že nedopadnu jako můj prastrýc, bezpečák na bývalém dole Rudý říjen, který po třech infarktech skončil v invalidním důchodu o něco mladší, než jsem já teď. 

Ten mistr, co tam byl pověřen dohledem nad prováděním prací, dal poté výpověď, protože, jak se sám vyjádřil, tohle byla poslední kapka do poháru jeho výdrže a raději půjde na méně placené místo, kde ale bude mít klid. 

Takže tak si tady na Ostravsku žijeme.