Jeden z našich manažerů při přestávce na kávu upadl na zem, těžce dýchal a upadal do stavu bezvědomí spojeného s křečí těla. Poskytli jsme mu první pomoc, uložili do stabilizované polohy a zavolali záchranku. Lékař mu poskytl ošetření a konstatoval, že se jedná o vyčerpání organismu. Druhý den zaměstnanec navštívil ošetřujícího lékaře, který na neschopence uvedl diagnózu "psychické vyčerpání". Z mého pohledu se nejedná o pracovní úraz. To, že si zaměstnanec dobrovolně ukládá více práce a úkolů, než je schopen splnit, není vina zaměstnavatele. Klasifikoval jsem to jako ošetření na pracovišti, provedli jsme zápis do knihy úrazů a dále jsem to neřešil. Postupoval jsem správně, nebo ne? Zaměstnanec po návratu z krátkodobé pracovní neschopnosti se snaží o uznání pracovního úrazu.
Pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Takto definuje pracovní úraz zákoník práce.
V popisovaném ději tyto znaky úrazu nenajdeme. Psychické vyčerpání je proces, který se v lidském organismu vyvíjí delší dobu na základě různých příčin (nemoc, pracovní přetížení, tíživá rodinná nebo jiná životní situace). Vyvrcholením může být následek, který uvádíte. I když se může jednat o působení vnějších vlivů, není to působení krátkodobé, náhlé a násilné.
Problematický by byl vztah k plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním, neboť na vzniku psychického vyčerpání se může podílet mnoho dalších faktorů, které s plněním pracovních úkolů nemají nic společného.
Vkládat příspěvky do diskuzí mohou pouze přihlášení uživatelé. Využijte přihlašovací a registrační formulář.