Pracovní úraz cestou na jiné pracoviště

Zaměstnanec po příchodu na své pracoviště je odeslán na jiné, cca 6 km vzdálené, pracoviště, kdy musí použít vlastní dopravní prostředek - auto, motorku, kolo. Případně veze další kolegy. Pokud se stane úraz při této cestě, jedná se o úraz pracovní, či ne?

Ano samozřejmě, je to úraz pracovní, protože k němu došlo de facto na pracovní cestě. Zaměstnavatel vyslal zaměstnance na pracovní cestu, byť na jiné pracoviště téhož zaměstnavatele. Podle § 42 zákoníku práce platí, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. V daném případě se jedná o vyslání mimo místo výkonu práce, takže i kdyby to bylo na pracoviště jen vzdálené 200 m od pracoviště zaměstnance, byla by tu již pracovní cesta. Dále pak platí, že zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním a že zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zaměstnavatel by tedy měl zaměstnanci také určit jakým dopravním prostředkem se tam dopraví. Pokud zaměstnanci určí, aby si vzal vlastní auto, tak si musí samozřejmě nejprve ověřit, že dotyčný vlastní platný řidičský průkaz a že má automobil řádně pojištěn. V případě nehody jde pak o úraz pracovní a největší problémy jsou v praxi s tím, když zaměstnavatel zaměstnance sice vyšle na pracovní cestu, ale neurčí mu dopravní prostředek a zaměstnanec např. proto, že je pátek a že se chce vrátit brzy domů, vezme svoje vlastní auto a pak když dojde k nehodě na silnici, tak zaměstnavatel tvrdí, já jsem myslel, že pojede vlakem.

V této souvislosti je ještě důležité jedno ustanovení zákoníku práce, v praxi dost neznámé, jde o § 153 zákoníku práce. Podle něj platí, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance a že jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec. Toto ustanovení je sice zařazeno v kapitole týkajících se vlastních cestovních náhrad, má však důsledky i pro bezpečnost. Vyplývá z něj, že zaměstnavatel je před nástupem na pracovní cestu povinen určit podmínky pracovní cesty a to zásadně písemně, to neplatí jen, když na tom netrvá sám zaměstnanec. Proto platí, že pokud dojde k havárii a úrazu, pak se u zaměstnavatele zjišťuje, zda stanovil podmínky vyslání na pracovní cestu atd.atd.

Nakonec se tím dostáváme zpět k jedné ze základních zásad BOZP § 101 odst. 2 zákoníku práce - péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají a to musí mít na paměti každý vedoucí zaměstnanec, který svého podřízeného vysílá na pracovní cestu.