Porušení právních předpisů a pokynů BOZP, nebo lehkomyslnost?

Zaměstnanec (dále žalobce) se domáhal odškodnění pracovního úrazu. U zaměstnavatele (dále žalovaný) pracoval jako strojník linky na výrobu pelet. Utrpěl pracovní úraz, při kterém mu byly rozdrceny čtyři prsty na levé ruce. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k úrazu došlo tak, že krátkým kovovým šroubovákem čistil zaseknutou „rolnu“ granulátoru, který však před tím nebyl uveden do klidového stavu (byl „pod proudem“), po uvolnění se „rolna“ roztočila a rotující součásti stroje vtáhly ruku pracovníka mezi sebe. Tvrdil však, že si již nepamatuje, jak přesně k úrazu došlo. Popřel ale pravdivost údaje, který byl uveden v záznamu o úrazu, který podepsal v nemocnici pod vlivem opiátů, že se pokoušel granulátor vyčistit pomocí kovového šroubováku.

Žalovaný namítal, že žalobce byl k obsluze linky řádně proškolen, byl seznámen s návodem k obsluze granulátoru. A způsob, jakým žalobce v žalobě čištění granulátoru popisuje, odporuje tomuto poučení a je v rozporu se zásadami BOZP. Žalobce, vybaven vlastním nástrojem ve tvaru „T“, šťouchal do prostoru mezi matricí a rolnami. Podle něj sám žalobce nerozporoval v záznamu o úrazu své zavinění, velmi dobře si pamatoval na skutkový děj i na to, že v ruce měl šroubovák, že zasahoval do stroje za chodu a teprve později účelově tvrdil, že si přestal vybavovat, zda a co v ruce držel, a že si to již nepamatuje. Z tohoto důvodu tedy míra odpovědnosti žalovaného v důsledku zproštění se odpovědnosti zčásti může dosáhnout maximálně jedné třetiny.

Okresní soud rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu škody je po právu co do dvou třetin, a že o výši nároku žalobce na náhradu škody bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Po odvolání žalobce i žalovaného byl usnesením krajského soudu mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Měl se zabývat otázkou kontroly dodržování právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění BOZP a ke způsobu, jakým bylo řešeno či sankciováno jejich případné nedodržování.

Dalším rozsudkem okresní soud žalobu zamítl a rozhodl tak, že žalobce má zaplatit žalovanému náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce použil k čištění zaseklé „rolny“ granulátoru šroubovák a neuvedl zařízení do klidové polohy (stroj byl pod proudem). Zjistil, že žalobce byl nejen řádně proškolen, ale znalost a dodržování bezpečnosti práce byly ze strany žalovaného soustavně vyžadovány a kontrolovány. Předpoklady pro úplnou liberaci z odpovědnosti byly žalovaným prokázány a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobce krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán v rozsahu jedné třetiny. Nesouhlasil s tím, že jedinou příčinou škody bylo pouze samotné jednání žalobce. Po doplnění dokazování rozhodnutím oblastního inspektorátu práce zjistil, že žalovaný se dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, když (mimo jiné) nevypracoval podrobné písemné pokyny k zajišťování běžného provozu zařízení dle požadavku výrobce uvedeného v návodu k používání granulátoru a neumístil je v těsné blízkosti zařízení. Dospěl k závěru, že zaměstnavatel se nemůže vyvinit zcela, ale jen zčásti, protože zaměstnanec jednal lehkomyslně.

Proti tomuto rozsudku žalobce podal dovolání, ve kterém se zabývá otázkou lehkomyslnosti. Tato otázka je podle něj v praxi dovolacího soudu řešena tak, že poruší-li zaměstnanec předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nemůže být jeho jednání kvalifikováno jako lehkomyslné, a odkázal na „rozbor“ Nejvyššího soudu, uveřejněný pod R 28/1980, resp. rozhodnutí uveřejněné pod R 19/1991.

Ustanovení § 367 zák. práce (nyní § 270) umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).

Již ve stanovisku ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 28/1980, Nejvyšší soud zdůraznil, že liberační důvod spočívající v lehkomyslném chování zaměstnance přichází v úvahu pouze tehdy, pokud zaměstnanec neporušil bezpečnostní předpisy. Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal následně také v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, kde poukázal na to, že se jedná o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví.

Pakliže však odvolací soud připustil správnost skutkového zjištění o existenci (obecného) bezpečnostního pokynu pro obsluhu (čištění) stroje, je jeho další zjištění o neexistenci konkrétního pokynu bez významu. Je-li úraz žalobce následkem porušení existujícího pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je-li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce (nyní § 270 odst. 2 písm. b), i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné. Pakliže tedy odvolací soud za uvedené skutkové situace připustil existenci tohoto liberačního důvodu, není jeho právní hodnocení správné.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1798/2020.