Nejčastější nedostatky z pohledu BOZP při práci na staveništích

Část 2. Práce ve výškách

Část 2. Práce ve výškách

Práce ve výškách je definována dle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 362/2006 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky následovně:

Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen "ochrana proti pádu") a zajistí jejich provádění a) na pracovištích a přístupových komunikacích nacházejících se v libovolné výšce nad vodou nebo nad látkami ohrožujícími v případě pádu život nebo zdraví osob například popálením, poleptáním, akutní otravou, zadušením,

b) na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.

Klíčovým kritériem je dle tohoto paragrafu tedy výška 1,5 m (nezaměňovat s výškou 0,5 m pro pevná pracoviště dle požadavků části 3. bodu 3.3.4 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí), pokud není práce vykonávána nad vodou nebo jinou látkou ohrožující život nebo zdraví osob. Práce ve výškách, při nichž hrozí pády z výšky nebo do volné hloubky, představují v řadě situací na staveništích největší riziko vzniku pracovního úrazu. Počty pracovních úrazů a zjištěné nedostatky v rámci kontrol OIP jen potvrzují dlouhodobou situaci – nejvíce závažných nedostatků lze shledat při práci ve výšce bez patřičného zajištění proti pádu a při práci na dočasných stavebních konstrukcích (lešeních).

Zaměstnanci (rovněž OSVČ) se v rámci pracovní činnosti na staveništi běžně pohybují ve výšce, kdy nejsou chráněni proti pádu vhodnými prostředky kolektivní ochrany (technickými konstrukcemi – např.ochranným zábradlím, ohrazením, poklopem, sítí, lešením), případně prostředky osobní ochrany (OOPP proti pádu). Zaměstnavatelé si neuvědomují nebo podceňují odpovědnost prakticky za veškeré povinnosti s tím spojené, kdy musí zaměstnanci zajistit školení i vybavení v plném rozsahu pro danou činnost na pracovišti/staveništi (OSVČ má povinnost zajistit si tyto věci sám pro vlastní činnost jako by byl zaměstnanec/zaměstnavatel, v rozsahu stanoveném § 12 a §13 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů).

Typickým příkladem je např. práce na střešních konstrukcích nebo jiných vyvýšených částech objektů, kdy největší riziko představuje pád z volného nezajištěného okraje. Nejvhodnější a nejbezpečnější variantou je instalace nosné technické konstrukce o dostatečné pevnosti a tuhosti u volného okraje, která spolehlivě zachytí pád osoby. Tato pevná konstrukce na volném okraji však v řadě případů zcela chybí nebo je chybně zaměňována za nenosné konstrukce (např. bezpečností pásky, volně stojící sbíjené dřevěné desky), které v případě pádu osoby nezachytí. Nenosné konstrukce, především výstražné pásky, jsou pouze vizuální zábranou a nelze je považovat za spolehlivou ochranu proti pádu.

V praxi není bezpečné zajištění technickou konstrukcí proti pádu osob možné provést vždy. Proto je nezbytné užívat prostředky osobní ochrany proti pádu (bezpečnostní postroje, tlumiče pádu, pohyblivé zachycovače pádu, brzdy, karabiny, lana, apod. – dále jen „OOPP proti pádu“). Užití OOPP proti pádu sebou však přináší pro zaměstnavatele a jejich zaměstnance řadu komplikací. Značné nároky jsou kladeny především na správné určení druhu OOPP proti pádu, určení kotevních míst a v neposlední řádě také na odbornou způsobilost osob (školení).

V první fázi, než zaměstnance zaměstnavatel vybaví vhodným OOPP proti pádu, musí zaměstnavatel vždy nejpozději před započetím prací tyto prostředky určit (nutné písemné určení na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce, zpracování TP). Nejpodstatnější je určit vhodné prostředky s ohledem na jejich vzájemnou kompatibilitu a funkčnost při dané činnosti, tzn. ověřit si hned v úvodu údaje stanovené výrobcem (návody, manuály). Bude-li se užívat např. kombinace bezpečnostního postroje a tlumiče pádu, návod výrobce nám stanoví minimální bezpečnou výšku, od které se smí tlumič pádu použít – tuto skutečnost si zaměstnavatel bohužel v praxi zjišťuje a ověřuje jen v mizivém procentu případů. V domnění, že zaměstnance vybaví vhodnými prostředky, jej pošle vykonávat např. činnost na konstrukci ve výšce 4 m nad zemí, kdy se daný typ tlumiče pádu smí užívat až od výšky 6,2 m (přesná výška se liší dle typu výrobce). Při určení bezpečné výšky však výrobce vychází především ze stanovené polohy kotvícího bodu, výšky osoby a samotné délky roztrženého tlumícího prvku (pružného popruhu tlumiče) pro zmírnění účinků síly zachycení. V případě pádu ze 4 m nad zemí tak zaměstnanec není zachycen v bezpečné výšce, při  následnému pracovnímu úrazu (viz. řada případů v rámci šetření jednotlivých OIP).

Druhá fáze představuje určení vhodného kotevního místa. Místo kotvení musí být ve směru pádu dostatečně odolné, jak stanovuje část I. bod 5. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Selhání kotevního místa je tedy dle legislativního požadavku zcela nepřípustné. Zaměstnavatel je dále dle části I. bodu 5. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb. rovněž povinen toto vhodné místo kotvení určit zaměstnanci před započetím prací (popř. smí určení provést jím pověřený odborně způsobilý zaměstnanec, který určuje místo kotvení dalším zaměstnancům). V praxi to však ve většině případů vypadá bohužel následovně – povede-li se zaměstnavateli vybavit zaměstnance vhodným OOPP proti pádu dle výše popsaných skutečností, vyšle zaměstnance následně vykonávat práci ve výšce na dané konstrukci (objektu), místa kotvení zaměstnanci už neurčí a zaměstnanec je tak nucen si místa kotvení určit sám dle situace na konstrukci. V konečném důsledku je tedy kotvící místo určeno samotným zaměstnancem ve většině případech zcela nevhodně, popř. zaměstnanec místo kotvení vůbec neurčuje a pohybuje se ve výšce nezajištěn. Zaměstnavatel tím nesplnil základní povinnosti stanovené právními předpisy, vystavuje se tak nejen možnosti finančního postihu kontrolním orgánem, ale rovněž trestnímu stíhání. Nejvhodnější variantou, jak předejít popsanému vzorovému příkladu, je písemné určení vhodných kotevních míst zaměstnavatelem (v technologickém postupu, zápisem do stavebního deníku, apod.), přičemž je zaměstnanec s tímto prokazatelně seznámen (tzn. vzniká mu jednoznačná povinnost dodržet pokyny stanovené zaměstnavatelem) a stvrdí seznámení vlastním podpisem.

Za samostatnou, ale přesto klíčovou část, lze bezpochyby označit odbornou způsobilost zaměstnanců. Školení zaměstnanců pro správné a bezpečné užívání vhodného OOPP proti pádu provádí zaměstnavatel v rozsahu stanoveném § 103 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění. Zásadním prvkem je školení nejen z právních předpisů, ale školení z ostatních předpisů (definovaných § 349 zákona č. 262/2006 Sb.) a praktický zácvik zaměstnance. Při tomto je nezbytné vycházet z průvodní dokumentace výrobce (návodů, manuálů), které obsahují zásadní pokyny a nákresy pro správné a bezpečné užívání na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zaměstnavatel musí zaměstnance zaškolit pro daný typ OOPP proti pádu (tzn. typ bezpečnostního postroje, tlumiče pádu, pohyblivého zachycovače pádu, brzdy, karabiny, lana, apod.), který zaměstnanec užívá pro práci. V praxi je častým nešvarem obecnost a neúplnost školení, které jsou způsobeny především neznalostí a laxností zaměstnavatelů (případně externích lektorů školení), na což ve výsledku doplácejí především zaměstnanci, neboť se jim pro rizikové práce při užití OOPP proti pádu nedostává potřebných informací a praktických zkušeností před započetím činnosti. K nejčastěji opomíjeným prvkům těchto školení, ač z pohledu bezpečnosti práce zásadním, patří dále např. absence obsahu (informací) pro vyprošťovací práce, kdy je třeba zaměstnance bezpečně vyprostit ze závěsu na laně při jeho zachycení.

Provádění montáží, demontáží a samotného užívání dočasných stavebních konstrukcí (lešení) na staveništích především v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji dospělo v poslední době až k alarmujícímu stavu z pohledu zajištění podmínek BOZP. Obecně lze konstatovat, že pouze cca jedna dočasná stavební konstrukce z deseti zcela odpovídá průvodní dokumentaci výrobce (návodu výrobce), tedy že je sestavena a užívána v souladu s touto dokumentací. Jednotlivé subjekty, které provádějí montáž dočasných staveních konstrukcí, nedodržují stanovené pokyny výrobce. Velké riziko představují zejména chybějící zábradlí a nekompletní podlahy, kdy v celé řadě případů končí tato laxnost těžkými nebo smrtelnými pracovními úrazy (každoročně kontrolovány desítky případů jednotlivými OIP). Dále jsou zcela běžné úpravy, které nepokrývá návod výrobce, přičemž není proveden odborně způsobilou osobou individuální výpočet pevnosti a stability, přičemž chybí kotvení či úhlopříčné ztužení. Chybí-li na daném lešení kotvení nebo úhlopříčné ztužení, rapidně se mění únosnost, odolnost a prostorová tuhost celé konstrukce, která bývá v řadě případech ještě navíc zatěžována záchytnými sítěmi či plachtami. Paradoxně nejvíce situace zneužívají právě specializované subjekty zaměřené na montáž a demontáž lešení, které „spoléhají“ na neznalost a laxnost fyzických osob, které lešení přebírají do užívání na základě předávacího protokolu. V tomto protokolu předávající subjekt uvede vždy obdobné tvrzení typu „předávaná konstrukce XY je provedena v souladu s návodem výrobce, dle požadavků ČSN …“, kdy následně argumentuje tvrzením, že při předání lešení bylo provedeno zcela správně v souladu s požadavky legislativy (tedy že ke změně stavu došlo až po následném předání lešení), ačkoliv reálný stav je zcela opačný. Osoba (právnická či fyzická), která převezme takto nekompletní či nevhodně sestavené lešení do užívání, se přitom v naprosté většině případů nevědomě vystavuje riziku, že při vzniku mimořádné události (pád osoby z nekompletního lešení, zřícení lešení, apod.) jsou nedostatky na užívaném lešení vytknuty právě jí, neboť odpovídá dle legislativních požadavků za současný stav lešení a za veškeré osoby, které se na předaném lešení s jejím vědomím pohybují. Není-li si osoba přebírající lešení jistá správností provedení, nechť si vyžádá před předáním sestaveného lešení předložení průvodní dokumentace výrobce (návodu, manuálu), kdy naprostá většina návodů obsahuje v zadních částech nákresy ztužení i kotevního rastru pro dané provedení.

Po nahlédnutí je v opět naprosté většině případů zřejmé, zda reálné provedení odpovídá nákresům či nikoliv. Neodpovídá-li reálné provedení lešení, nejvhodnější variantou je lešení nepřebírat do užívání a trvat na odstranění závad. V případě, že se subjekt provádějící montáž „vymlouvá, že nemá průvodní dokumentaci výrobce k dispozici“, pak porušuje požadavky stanovené části VII. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., kdy je stanovena jednoznačná povinnost – zaměstnanci, kteří konstrukci montují, užívají nebo demontují, musí mít dokumentaci výrobce vždy k dispozici k nahlédnutí. Na základě uvedené povinnosti je subjekt provádějí montáž (demontáž) povinen mít dokumentaci výrobce (popř. statický výpočet) v místě užívání lešení.

Jednoznačně nejrizikovějším momentem bývá v praxi montáž a demontáž dočasných stavebních konstrukcí bez užití vhodných osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu (bezpečnostních postrojů, pohyblivých zachycovačů pádu, karabin, lan apod.), kdy k této činnosti byl vydán na řadě staveništích zákaz ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. j) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Nepoužívání vhodného OOPP proti pádu při montáží (demontáži) lešení však v řadě případech podněcují již sami výrobci lešení, kteří neuvádějí vhodné a bezpečné způsoby jištění a kotvení. Návod výrobce musí obsahovat pokyny pro bezpečnou montáž a demontáž za užití OOPP proti pádu. Není-li toto v návodu výrobce uvedeno, je nejvhodnější variantou pro uživatele zvolit jiného výrobce lešení, který vyžadované skutečnosti v návodu uvádí (není-li totiž v návodu výrobce uveden způsob bezpečné montáže a demontáže za užití OOPP proti pádu, včetně určení kotevních míst, musí pak vhodný způsob navrhnout a zajistit zaměstnavatel, případně OSVČ sám sobě).