Náhrada za utrpěnou ztrátu a bolest ze smrti blízkého člověka

Zaměstnanec utrpěl smrtelný pracovní úraz. Jeho družka se synem (dále žalobkyně a žalobce) se domáhali, aby jim společnost (dále žalovaná), u které byl druh žalobkyně a otec žalobce zaměstnaný, odškodnila nemajetkovou újmu. K úrazu došlo dne 4. 9. 2014. Projednávanou věc bylo tedy třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2014.

Podle ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč.

Poznámka: Nyní jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých upravuje § 271i zákoníku práce. Přísluší ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§ 271c a 271i zák. práce) přiměřeně zvýšit.

Žalobci požadovali náhradu nemajetkové újmy podle zákoníku práce, a měli za oprávněnou analogii či podpůrné užití základní občanskoprávní úpravy obsažené v ustanovení § 2959 občanského zákoníku, podle které náhrada za lidský život má být přiznána v takové výši, aby plně nahradila utrpěnou ztrátu a bolest.

Zaměstnanec zemřel následkem pracovního úrazu poté, co došlo k pochybení jeho přímého nadřízeného a dalších osob. Přímý nadřízený byl upozorněn, že na mostě se pohybuje bagr v době, kdy pod mostem jsou pracovníci, ovšem nijak na to nereagoval. Most se následně zřítil. Z vyjádření Státního úřadu inspekce práce vyplynulo, že žalovaná nedoložila konkrétní dokument prokazující seznámení pracovníků provádějících práce na dřevěné konstrukci podepření klenby mostu s postupem provádění prací.

Ohledně této žaloby žalovaná zejména namítala, že nelze směšovat institut životního partnera a institut manžela/manželky, že žalobci (synovi) již byly uhrazeny zákonné nároky v režimu zákoníku práce a že žalovaná dobrovolně poskytla žalobkyni věcné plnění při dokončení rekonstrukce jejího domu ve výši okolo 400 tis. Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované vznikla povinnost poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla družkou postiženého, nikoli jeho manželkou, soud prvního stupně ve vztahu k ní žalobu zamítl a přiznal jednorázové odškodnění pouze žalobci, a to ve výši 1 mil. Kč. Při stanovení výše odškodnění přihlédl k tomu, že žalobci již byla uhrazena částka odškodného ve výši 240 000 Kč, že žalovaná dobrovolně vynaložila finanční prostředky na dokončení rekonstrukce jejich domu, že žalobci s postiženým v době jeho smrti vedli společnou domácnost a tvořili úplnou láskyplnou rodinu a že v případě usmrcení osoby blízké se jedná o velice závažnou a traumatizující újmu, která zanechává v životě pozůstalých trvalé následky, které již lze stěží jakýmkoli možným způsobem zcela odstranit.

Shledal, že není dán žádný důvod, proč by se měli pozůstalí po zaměstnanci zemřelém kvůli pracovnímu úrazu domáhat náhrady v režimu občanského zákoníku, jelikož zákoník práce odčinění duševních útrap pozůstalých po zemřelém zaměstnanci sám upravuje.

K odvolání žalobců Městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Protože ke smrti zaměstnance došlo zaviněně, a k tomuto prokázání zavinění žalované byly včas označeny důkazy, pak muselo správně dojít k aplikaci ustanovení § 4 zákoníku práce a soudy se měly vypořádat s argumentací žalobkyně, která měla za to, že její nárok bude řešen podle občanského zákoníku. K tomuto závěru ji vedl průběh prvního úředního jednání, ve kterém nalézací soud přednesl svůj předběžný právní názor, že jí jako družce nenáleží náhrada újmy podle zákoníku práce, nýbrž podle občanského zákoníku.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že ustanovení § 378 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 30. 9. 2015, podle něhož jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší mimo jiné nezaopatřenému dítěti, a to ve výši nejméně 240 000 Kč, dává prostor pro zvýšení náhrady nad částku 240 000 Kč. Soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí přihlédly na jedné straně k intenzitě vztahu mezi žalobcem a jeho otcem a k jeho nízkému věku v době ztráty otce, na straně druhé vzaly v úvahu, že žalovaná již žalobci zaplatila 240 000 Kč a že dobrovolně vynaložila finanční prostředky na dokončení rekonstrukce domu obývaného oběma žalobci. Tím se zvýšila hodnota majetku žalobkyně, jíž dům patřil, a toto plnění bylo na prospěch i žalobci.

Odvolací soud zohlednil všechny okolnosti daného případu významné z pohledu konstantní judikatury a přiznal zvýšení jednorázového odškodnění žalobce o částku 1 000 000 Kč. Tu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, protože v jiném případu dovolací soud shledal jako přiměřenou výši jednorázového odškodnění žalobců ve věku 18 a 15 let, kteří ztratili matku v důsledku vraždy, k níž došlo při výkonu její práce, částky 550 000 Kč a 650 000 Kč.

V jiném rozsudku Nejvyšší soud označil za účelné, aby se v soudní i mimosoudní praxi výše náhrad vázala na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, a uvedl, že za základní částku náhrady lze považovat u nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy. Jelikož průměrná mzda za rok 2013 činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 128 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí v roce 2014) uvedená částka 502 560 Kč, kterou výše jednorázové náhrady přiznané žalobci (celkem 1 240 000 Kč) více než dvojnásobně přesáhla.

Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat prostřednictvím ustanovení § 2959 občanského zákoníku. které stanoví, že při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání, jakož i způsob a rozsah náhrady této škody (újmy), jsou obsaženy v zákoníku práce, který se v těchto případech použije přednostně před občanským zákoníkem (§ 4 zák. práce a § 2401 odst. 1 o. z.).

Z uvedeného vyplývá, že nebyla-li žalobkyně manželkou, ale „pouze“ družkou zesnulého, nevznikl jí nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce. S názorem odvolacího soudu, že žalobkyni není možné přiznat náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení občanského zákoníku, však nelze souhlasit.

Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z.

Závěr odvolacího soudu, že žalovaná není povinna odčinit žalobkyni nemajetkovou újmu podle ustanovení občanského zákoníku, je proto předčasný, a tudíž nesprávný. Nejvyšší soud ČR tento rozsudek v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně na zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2669/2021.