Musíme obědvat na pracovišti?

Zaměstnavatel nám doručil zákaz opouštět pracoviště v době přestávky na jídlo a oddech. Přitom pracujeme  v provozu, kde nejsou nejlepší hygienické podmínky. Navíc v areálu firmy není zajištěno stravování, ani občerstvení, například formou kantýny. Máme právo si dojít něco koupit, případně se jít projít? Samozřejmě při dodržení stanovených časových limitů.

Pokud jde o přestávku v práci, je třeba uvést následující. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) je dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou. Na základě uvedeného jsou poskytnuté přestávky na jídlo a oddech dbou odpočinku (srov. § 88 odst. 4 zákoníku práce). Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; přestávka v práci na jídlo a oddech může být rozdělena do několika částí v trvání nejméně 15 minut.

Lze postupovat i jinak, než podle zákoníku práce

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce mohou být práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upraveny odchylně od zákoníku práce, jestliže to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Přitom odchýlení není možné od ustanovení ukládajících povinnost. To však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. K odchylné úpravě práv nebo povinností podle výše uvedeného může dojít smlouvou (pracovní či kolektivní) a za podmínek stanovených zákoníkem práce též vnitřním předpisem (§ 2 odst. 2 zákoníku práce).

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel musí zaměstnanci poskytnout přestávku na jídlo a oddech nejdéle po 6 hodinách nepřetržitého výkonu práce (ale může i dříve, například po 5 hodinách), v rozsahu nejméně 30 minut (ale lze poskytnout přestávku v delším rozsahu, například 45 minut). V tomto smyslu tedy platí, že se účastníci pracovněprávního vztahu nemohou od zákonné úpravy odchýlit (například ujednáním v pracovní smlouvě). Nelze tedy sjednat, že přestávku zaměstnanec nechce, že ji čerpat nebude, že netrvá na poskytnutí přestávky a podobně. Takové ujednání by ze strany zaměstnance bylo třeba považovat za vzdání se předem svého práva. Zásadně tedy platí, že zaměstnavatel musí přestávku zaměstnanci poskytnout a zaměstnanec má právo ji čerpat (minimálně v limitech stanovených zákoníkem práce).

Omezení je možné

Pokud jde o stanovení bližších podmínek čerpání přestávky na jídlo a oddech, zákoník práce stanoví pouze základní pravidlo, že přestávky v práci na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a konci pracovní doby (§ 88 ost. 3). Jde jednoznačně o ustanovení kogentní, tj. o ustanovení, od kterého se nelze odchýlit (ani smlouvou, ani vnitřním předpisem). Při rozvrhování pracovní doby do směn musí tedy zaměstnavatel respektovat uvedené limity a v rámci směn musí mezi minimálně dva úseky pracovní doby rozvrhnout též přestávku v práci.

Není pochyb o tom, že přestávka v práci není pracovní dobou a je dobou odpočinku. Máme však za to, že zaměstnavatel může po tuto dobu zaměstnance do určité míry "omezit". Takové omezení však musí být odůvodněno objektivními příčinami, zaměstnavatel tedy musí vycházet z charakteru práce, provozu, charakteru konkrétního pracoviště, z jeho případné nebezpečnosti, z rozlehlosti areálu, požadavků kladených na ostrahu, z toho, zda je či není v objektu zaměstnavatele možnost stravování zaměstnanců a podobně, a to proto, že i po tuto dobu dopadá na zaměstnavatele odpovědnost za škodu, především pokud jde o zdraví zaměstnance.

Zaměstnavatel totiž odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci nejen při plnění pracovních úkolů, ale také v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, za něž se mimo jiné považují i úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele. Je tedy  logické, že ani v době přestávky na jídlo a oddech nebudou moci zaměstnanci vstupovat  například do kontrolovaných pásem, na pracoviště se zvýšeným rizikem úrazu apod. nebo že nebudou mít objektivní možnost opustit v době přestávky v práci objekt zaměstnavatele vzhledem k jeho rozlehlosti, aniž by tím zároveň neporušili jednu ze svých základních povinností, tj. dodržovat pracovní dobu.

Co se pojmu pracoviště týče, je třeba jej interpretovat ve vztahu ke konkrétní situaci. Jestliže zákoník práce stanoví, že zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny, je tím třeba rozumět skutečně konkrétní pracoviště konrétního zaměstnance (pracovní stůl, místo u stroje v dílně a podobně). Pokud zákoník práce říká, že pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele, je tím třeba rozumět jakékoli místo (objekt) zaměstnavatele, na němž je pro něho vykonávána práce.

Zákaz opuštění pracoviště

Na dotaz, zda je možné v pracovní smlouvě sjednat zákaz, aby zaměstnanec v době přestávky na jídlo a oddech opouštěl pracoviště, nelze než uvést, že obecně takový zákaz sjednat nelze. Naopak, v době přestávky na jídlo a oddech by mělo být zaměstnanci umožněno, aby své konkrétní pracoviště opustil a přestávku tak skutečně mohl využít k jídlu a k odpočinku. V některých zemích (například ve Švédsku) k tomu účelu zřizují zaměstnavatelé odpočinkové místnosti, které jsou k odpočinku a k občerstvení také přiměřeně vybaveny.

Ale v případě, že je v objektu zaměstnavatele zajištěno stravování zaměstnanců nebo to vyplývá z charakteru provozu zaměstnavatele, je možné podle našeho názoru stanovit, popřípadě i sjednat zákaz opuštění objektu zaměstnavatele v době přestávky na jídlo a oddech. Takové opatření by mělo být vždy důvodné, zejména s ohledem na bezpečnost práce, ochranu objektů nebo zařízení a podobně.

Od těchto běžných situací je pak třeba odlišovat taková pracoviště a práce, které nomohou být přerušeny (jedná se například o pracoviště, kde je pouze jeden zaměstnanec - "jednočlenná" pracoviště, kde se používají technologické procesy neumožňující zastavení a podobně). V těchto případech musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo - tato doba se pak započítává do pracovní doby. V těchto případech je plně na místě stanovit, popřípadě sjednat zákaz opuštění pracoviště.