Jak řešit pracovní úraz zaměstnance na cestě k zákazníkovi?

Zdroj: 
Na dotaz odpověděla JUDr. Eva Dandová.

V naší firmě máme obchodních poradce, kteří mají přidělený služební vůz. Každý den vyrážejí ze svého bydliště k zákazníkům a odpoledne se vracejí zpět do místa bydliště. Chtěl bych mít jasno v otázce, zdali první cesta z bydliště k zákazníkovi (a poslední od zákazníka zpět do místa bydliště) je považována za výkon práce, tudíž by případný úraz při dopravní nehodě byl posuzován jako pracovní. Může si to zaměstnavatel upravit v interním předpisu?

Podle ustanovení § 153 ZP platí, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel. To je tedy zásadní povinnost zaměstnavatele.  Zaměstnavatel není při určení místa nástupu omezen právní úpravou a může zvolit jakékoliv místo. U zaměstnanců, kteří ovšem řídí služební automobily zaměstnavatele a zároveň asi zajišťují i jejich nezbytnou údržbu, musí být začátek pracovní cesty okamžik, kdy připravuje tento automobil k cestě. Například nyní v zimních měsících, kdy musí z automobilu zamést sníh nebo odmrazit námrazu, to jsou již všechno úkony v přímé souvislosti s výkonem práce. Cesta k zákazníkovi by byla cestou do zaměstnání tehdy, když by byla konána v místě sjednaného místa výkonu práce a zaměstnanec ji konal např. městskou hromadnou dopravou.

To by ale vše mělo být sjednáno se zaměstnanci v pracovní smlouvě. Obecně platí, že v pracovní smlouvě lze sjednat pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Pokud není pravidelné pracoviště sjednáno, vychází se z právní domněnky, že je jím místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Tato domněnka však platí pouze za předpokladu, že místo výkonu práce není v pracovní smlouvě sjednáno šířeji než jedna obec. Pokud by tomu tak bylo, pak platí naopak právní domněnka, že pravidelným pracovištěm je obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.

Sjednání pravidelného pracoviště, resp. místa nástupu na pracovní cesty je nesmírně důležité z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, zejména z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem.

Autor článku: 

Komentáře

Další varianty

23.12.2014 - 02:27 Radoslav Vlasák
Paní doktorka Dandová to popsala velmi přesně - obecně těch variant ale může být mnohem víc a skutečně je nutné posuzovat případ od případu. Nabízí se např. modelová situace, kdy zaměstnanec má trvalé pracoviště (třeba dílnu) v obci svého bydliště, na které ovšem dochází (vzhledem k malé vzdálenosti) pěšky. To je evidentně cesta do zaměstnání. Pak ale dostane od zaměstnavatele pokyn vydat se k zákazníkovi - ten bydlí na druhém konci města a zaměstnanec proto použije městskou hromadnou dopravu. A utrpí úraz - třeba při nastupování či vystupování do nebo z MHD. Pokud by nebyl vyslán k zákazníkovi, městskou hromadnou dopravu by nepoužil - je to ještě cesta do zaměstnání, nebo už pracovní cesta se vším, co s ní, zvláště v případě úrazu, souvisí?

Re: Další varianty

23.12.2014 - 21:49 Václav Syrový
Napadá mě pouze přísloví že " šedivé jsou všechny teorie ale zelený je strom života" Syrový.

Odborně správná odpověď Zdeněk Šenk

05.01.2015 - 20:47 Zdenek Šenk
Odborně správná odpověď vychází ze znalosti právních předpisů a judikátů, které dopadají na posuzovaný případ. Autor článku je autorem publikace Pracovní úrazy v judikatuře (vydal Anag Olomouc). Odpověď na otázku: Pokud dojde k úrazu zaměstnance, který trvale parkuje služební vozidlo v místě bydliště:  při cestě z bydliště zaměstnance k zákazníkovi a zpět,  při cestě z bydliště k zaměstnavateli a zpět,  při cestách mezi jednotlivými zákazníky  a nebo při cestě od zákazníků do sídla zaměstnavatele apod., jedná se vždy o úraz pracovní. Jen v případě úrazu zaměstnance při cestě služebním vozidlem pro soukromé účely zaměstnance (exces), by se o pracovní úraz nejednalo. Na případ uvedený v otázce velmi přesně dopadá judikát NS ČR, ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1755/2002: Právní věta: ,,Dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů; svěřené služební vozidlo se stává pracovištěm zaměstnance." Z odůvodnění rozsudku NS: ,,Dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, který má předepsaná oprávnění k řízení vozidla, že mu svěří vozidlo zaměstnavatele do osobní péče, aby ho používal při plnění úkolů v souvislosti s výkonem povolání (služební vozidlo), je zaměstnanec oprávněn užívat toto vozidlo jen v dohodnutém rozsahu. Zaměstnavatel může se zaměstnancem také dohodnout, že služební vozidlo bude po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) v bydlišti zaměstnance. Vzhledem k tomu, že služební vozidlo (vozidlo zaměstnavatele) může zaměstnanec používat jen v souvislosti s výkonem povolání, je nutno v takovém případě i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance posuzovat jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a § 274 ZP). Z logiky věci dále vyplývá, že užívá-li zaměstnanec jemu svěřené služební vozidlo, stává se toto vozidlo jeho pracovištěm." Poznámka autora: Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že případný úraz zaměstnance při cestě k zákazníkovi z místa bydliště (první cesta z domova) i poslední cesta z pracovní cesty domů musí být posouzena zaměstnavatelem jako úraz pracovní. Odpověď na druhou část otázky: Ve vnitřním předpise mohou být k dané problematice uvedeny všechny výše uvedené informace, protože vychází z ustanovení právních předpisů a nebo z judikátů. Ve vnitřních předpisech nemohou být uvedena ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že odpověď na otázku čtenáře nebyla zcela přesná: 1. Pro rozhodování o úrazu zaměstnance není rozhodující § 153 ZP, protože ten je zařazen v části sedmé ZP (Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce) a tato ustanovení nelze použít při posuzování úrazu zaměstnance. 2. Citace § 153 odst. 1 ZP byla zavádějící i ve vztahu k poskytování a výši cestovních náhrad při pracovní cestě zaměstnance, protože byl opomenut odst. 2 paragrafu 153 ZP ve kterém je uvedeno: ,,jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec". Tzn. zaměstnavatel nemá zásadní povinnost vždy písemně určit podmínky pro poskytování cestovních náhrad (jak bylo nepřesně uvedeno v odpovědi na otázku). 3. Formulace uvedená v odpovědi: ,,zaměstnavatel není při určení místa nástupu omezen právní úpravou a může zvolit jakékoliv místo" není přesná, respektive je nesmyslná. Zaměstnavatel sice může zvolit jakékoliv místo pro nástup zaměstnance na pracovní cestu, ale vzhledem k § 42 a především k ustanovení druhé věty § 34a ZP bude stejně místem nástupu na pracovní cestu obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, tzn. místo nástupu na pracovní cestu určené zaměstnavatelem odchylně od shora uvedeného, není pro posouzení případného úrazu zaměstnance relevantní. 4. Formulace uvedená v odpovědi: ,,cesta k zákazníkovi by byla cestou do zaměstnání tehdy, když by byla konána v místě sjednaného místa výkonu práce a zaměstnanec ji konal např. městskou hromadnou dopravou", není zcela přesná, viz dále uvedené příklady 4.1 a 4.2. 4.1 Pokud má zaměstnanec (s bydlištěm na Praze-Prosek), sjednán výkon práce např. v Praze na Václavském náměstí a dostane pokyn od vedoucího zaměstnance vyřídit druhý den ráno (městskou dopravou) při cestě do zaměstnání pracovní záležitost v Praze-Tróji, nelze konstatovat, že se při případném úrazu zaměstnance, jedná o cestu zaměstnance do zaměstnání. Tzn. nelze konstatovat, že cesta zaměstnance z místa bydliště do Prahy-Trója, vyřízení pracovní záležitosti a cesta z Tróje na Václavské náměstí (na pracoviště zaměstnavatele) je cestou do zaměstnání. V tomto případě totiž nelze použít pro posuzování úrazu zaměstnance § 387 odst. 2 ZP, protože zaměstnanec nejede ráno městskou dopravou na svoje pravidelné pracoviště, ale je nutné použít § 273 odst. 1 ZP, protože zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele ,,jinou činnost na příkaz zaměstnavatele". V uvedeném případě by se jednalo (při zranění zaměstnance) o pracovní úraz zaměstnance. 4.2 Pokud by měl zaměstnanec (např. stavební dělník) v pracovní smlouvě dohodnuto jako místo výkonu práce Hlavní město Praha, jsou jeho cesty na staveniště v rámci Prahy (cesta na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů), cestami do zaměstnání a stejná zásada platí pro cesty zaměstnance ze staveniště domů. Zranění zaměstnance při těchto cestách (do práce a zpět) by zaměstnavatel musel posoudit jako úraz, který není úrazem pracovním.

Re: Odborně správná odpověď Zdeněk Šenk

06.01.2015 - 11:59 Radoslav Vlasák
Jedním slovem - perfektní (a jsem rád, že to potvrzuje můj náhled - každý případ by měl být posuzován individuálně, zevšeobecňovat prostě dost dobře nejde).

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1

Sociální sítě VÚBP

facebook linkedin instagram buzzsprout X youtubepinterest

Kde nás najdete

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail