Jak řešit pracovní úraz zaměstnance na cestě k zákazníkovi?

Paní doktorka Dandová to popsala velmi přesně - obecně těch variant ale může být mnohem víc a skutečně je nutné posuzovat případ od případu. Nabízí se např. modelová situace, kdy zaměstnanec má trvalé pracoviště (třeba dílnu) v obci svého bydliště, na které ovšem dochází (vzhledem k malé vzdálenosti) pěšky. To je evidentně cesta do zaměstnání. Pak ale dostane od zaměstnavatele pokyn vydat se k zákazníkovi - ten bydlí na druhém konci města a zaměstnanec proto použije městskou hromadnou dopravu. A utrpí úraz - třeba při nastupování či vystupování do nebo z MHD. Pokud by nebyl vyslán k zákazníkovi, městskou hromadnou dopravu by nepoužil - je to ještě cesta do zaměstnání, nebo už pracovní cesta se vším, co s ní, zvláště v případě úrazu, souvisí?

Odborně správná odpověď vychází ze znalosti právních předpisů a judikátů, které dopadají na posuzovaný případ. Autor článku je autorem publikace Pracovní úrazy v judikatuře (vydal Anag Olomouc). Odpověď na otázku: Pokud dojde k úrazu zaměstnance, který trvale parkuje služební vozidlo v místě bydliště:  při cestě z bydliště zaměstnance k zákazníkovi a zpět,  při cestě z bydliště k zaměstnavateli a zpět,  při cestách mezi jednotlivými zákazníky  a nebo při cestě od zákazníků do sídla zaměstnavatele apod., jedná se vždy o úraz pracovní. Jen v případě úrazu zaměstnance při cestě služebním vozidlem pro soukromé účely zaměstnance (exces), by se o pracovní úraz nejednalo. Na případ uvedený v otázce velmi přesně dopadá judikát NS ČR, ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1755/2002: Právní věta: ,,Dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů; svěřené služební vozidlo se stává pracovištěm zaměstnance." Z odůvodnění rozsudku NS: ,,Dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, který má předepsaná oprávnění k řízení vozidla, že mu svěří vozidlo zaměstnavatele do osobní péče, aby ho používal při plnění úkolů v souvislosti s výkonem povolání (služební vozidlo), je zaměstnanec oprávněn užívat toto vozidlo jen v dohodnutém rozsahu. Zaměstnavatel může se zaměstnancem také dohodnout, že služební vozidlo bude po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) v bydlišti zaměstnance. Vzhledem k tomu, že služební vozidlo (vozidlo zaměstnavatele) může zaměstnanec používat jen v souvislosti s výkonem povolání, je nutno v takovém případě i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance posuzovat jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a § 274 ZP). Z logiky věci dále vyplývá, že užívá-li zaměstnanec jemu svěřené služební vozidlo, stává se toto vozidlo jeho pracovištěm." Poznámka autora: Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že případný úraz zaměstnance při cestě k zákazníkovi z místa bydliště (první cesta z domova) i poslední cesta z pracovní cesty domů musí být posouzena zaměstnavatelem jako úraz pracovní. Odpověď na druhou část otázky: Ve vnitřním předpise mohou být k dané problematice uvedeny všechny výše uvedené informace, protože vychází z ustanovení právních předpisů a nebo z judikátů. Ve vnitřních předpisech nemohou být uvedena ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že odpověď na otázku čtenáře nebyla zcela přesná: 1. Pro rozhodování o úrazu zaměstnance není rozhodující § 153 ZP, protože ten je zařazen v části sedmé ZP (Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce) a tato ustanovení nelze použít při posuzování úrazu zaměstnance. 2. Citace § 153 odst. 1 ZP byla zavádějící i ve vztahu k poskytování a výši cestovních náhrad při pracovní cestě zaměstnance, protože byl opomenut odst. 2 paragrafu 153 ZP ve kterém je uvedeno: ,,jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec". Tzn. zaměstnavatel nemá zásadní povinnost vždy písemně určit podmínky pro poskytování cestovních náhrad (jak bylo nepřesně uvedeno v odpovědi na otázku). 3. Formulace uvedená v odpovědi: ,,zaměstnavatel není při určení místa nástupu omezen právní úpravou a může zvolit jakékoliv místo" není přesná, respektive je nesmyslná. Zaměstnavatel sice může zvolit jakékoliv místo pro nástup zaměstnance na pracovní cestu, ale vzhledem k § 42 a především k ustanovení druhé věty § 34a ZP bude stejně místem nástupu na pracovní cestu obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, tzn. místo nástupu na pracovní cestu určené zaměstnavatelem odchylně od shora uvedeného, není pro posouzení případného úrazu zaměstnance relevantní. 4. Formulace uvedená v odpovědi: ,,cesta k zákazníkovi by byla cestou do zaměstnání tehdy, když by byla konána v místě sjednaného místa výkonu práce a zaměstnanec ji konal např. městskou hromadnou dopravou", není zcela přesná, viz dále uvedené příklady 4.1 a 4.2. 4.1 Pokud má zaměstnanec (s bydlištěm na Praze-Prosek), sjednán výkon práce např. v Praze na Václavském náměstí a dostane pokyn od vedoucího zaměstnance vyřídit druhý den ráno (městskou dopravou) při cestě do zaměstnání pracovní záležitost v Praze-Tróji, nelze konstatovat, že se při případném úrazu zaměstnance, jedná o cestu zaměstnance do zaměstnání. Tzn. nelze konstatovat, že cesta zaměstnance z místa bydliště do Prahy-Trója, vyřízení pracovní záležitosti a cesta z Tróje na Václavské náměstí (na pracoviště zaměstnavatele) je cestou do zaměstnání. V tomto případě totiž nelze použít pro posuzování úrazu zaměstnance § 387 odst. 2 ZP, protože zaměstnanec nejede ráno městskou dopravou na svoje pravidelné pracoviště, ale je nutné použít § 273 odst. 1 ZP, protože zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele ,,jinou činnost na příkaz zaměstnavatele". V uvedeném případě by se jednalo (při zranění zaměstnance) o pracovní úraz zaměstnance. 4.2 Pokud by měl zaměstnanec (např. stavební dělník) v pracovní smlouvě dohodnuto jako místo výkonu práce Hlavní město Praha, jsou jeho cesty na staveniště v rámci Prahy (cesta na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů), cestami do zaměstnání a stejná zásada platí pro cesty zaměstnance ze staveniště domů. Zranění zaměstnance při těchto cestách (do práce a zpět) by zaměstnavatel musel posoudit jako úraz, který není úrazem pracovním.