Jak postupovat, aby obchodní spolupráce nebyla švarcsystémem

V naší firmě jsme pro jednorázovou práci nasmlouvali subdodávku od podnikatele – OSVČ. S jeho službami jsme natolik spokojeni, že jsme mu nabídli zaměstnání na stálý pracovní úvazek. Byli jsme ale odmítnuti, přesto se nechceme v budoucnu služeb tohoto podnikatele vzdát a chceme mu opakovaně a v podstatě kontinuálně svěřit provádění části prací pro naše klienty. Jak máme postupovat, aby tato spolupráce nebyla v rozporu se zákonem o zaměstnanosti a nebyla považována za “švarcsystém”?

Z povinnosti zajišťovat plnění běžných úkolů svými zaměstnanci jsou v § 13 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen “zákon o zaměstnanosti”, stanoveny výjimky, mezi něž patří i možnost, aby plnění běžných úkolů svěřila právnická nebo fyzická osoba jiné fyzické osobě, která má svěřené činnosti zahrnuty ve svém předmětu činnosti a nebude je zajišťovat v zastřeném pracovněprávním vztahu. Provozování svěřených činností musí naplňovat znaky podnikání uvedené v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku a ve vztahu k zadavateli běžných úkolů se musí jednat o činnost prováděnou samostatně, podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Pro účely posouzení dodržování § 13 zákona o zaměstnanosti je podstatné, aby svěřená činnost byla podnikatelem – OSVČ vykonávána

• samostatně, tj. že činnost podnikatele nebude organizována ani řízena vaší firmou (vašimi zaměstnanci) jako druhým účastníkem obchodně závazkového vztahu, to znamená, že mezi podnikatelem a vaší firmou jako účastníky obchodnězávazkového vztahu nebude vztah podřízenosti a nadřízenosti,
• pod vlastním jménem, tj. že při výkonu svěřené činnosti bude podnikatel – OSVČ jednat sám za sebe a svým jménem, nikoliv jménem vaší firmy jako druhého účastníka obchodnězávazkového vztahu,
• na vlastní odpovědnost, tj. že při výkonu podnikatelské činnosti majetkoprávní důsledky vyplývající z provádění svěřené činnosti nese podnikatel OSVČ a nejdou na vrub vaší firmy jako druhého účastníka obchodnězávazkového vztahu.

Obsahem obchodnězávazkového vztahu je zpravidla zhotovení určitého díla nebo jeho části, poskytnutí určité služby nebo výkon obdobné činnosti, kdy je většinou vnášena nejen vlastní práce, ale i další hodnoty, jako například opotřebení vlastního pracovního vybavení, použití vlastního stroje apod.

Za porušení povinnosti právnické nebo fyzické osoby zajišťovat své běžné úkoly vlastními zaměstnanci lze považovat takový stav, kdy výkon práce v závislém postavení je zastřen vztahem obchodnězávazkovým, případně vztahem občanskoprávním. Při zjišťování skutečného stavu věci je třeba vždy vycházet z obsahu konkrétního právního vztahu, nikoliv z jeho formy.

Pro usnadnění správného odlišení obchodnězávazkového vztahu od pracovněprávního si dovoluji připojit krátký exkurs, týkající se charakteristických znaků pracovněprávního vztahu.

Znaky pracovněprávního vztahu (jedná se o pracovní poměr, dohodu o pracovní činnosti a dohodu o provedení práce) vyplývají z příslušných ustanovení zákoníku práce. Jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti, z něhož vyplývá zaměstnavateli povinnost přidělovat zaměstnanci práci, platit mu mzdu a vytvářet pracovní podmínky, na straně zaměstnance pak povinnost pracovat podle pokynů zaměstnavatele osobně, ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.

Tato charakteristika pracovněprávního vztahu platí pro pracovní poměr a s určitými odchylkami (například možnost vykonávat dohodnuté práce za pomoci rodinných příslušníků, rozvrhnout si výkon práce mimo stanovenou pracovní dobu) platí i pro dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Důležité však je, že se vždy jedná o výkon práce v podřízeném vztahu, na základě pokynů a pod kontrolou zaměstnavatele, jeho jménem a na jeho odpovědnost.

Pracovní poměr je většinou zakládán jako vztah trvající povahy, který se vyznačuje tím, že není konzumován jednorázově, splněním určité povinnosti definované požadovaným výsledkem, ale tím, že zaměstnanec se zavazuje pro svého zaměstnavatele vykonávat určitou činnost soustavně, opakovaně po stanovenou dobu (ta může být podle okolností i dosti krátká) či po dobu neurčitou.

Ani jedním z těchto znaků není podnikatelská činnost definována. Pokud se jedná o soustavnost výkonu podnikatelské činnosti, ta je sice rovněž chápána jako opakující se výkon určité činnosti, ale tato činnost nemusí být vykonávána výhradně pro jediný subjekt, jak tomu je u pracovněprávního vztahu.

Jestliže tedy smluvní vztah mezi zaměstnavatelem a fyzickou osobou samostatně výdělečně činnou nese znaky pracovněprávního vztahu, jedná se o zastřený pracovněprávní vztah a dochází tak k porušování § 13 zákona o zaměstnanosti.

Pro úplnost zbývá ještě dodat, že podle názoru Nejvyššího správního soudu o závislou činnost (kterou by bylo nutno vykonávat v pracovněprávních vztazích) zpravidla nejde, pakliže se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele (například podmíněné realizací jednorázově získané zakázky).

I přes výše uvedené je třeba znovu zdůraznit, že pro rozlišení, zda se jedná o pracovněprávní nebo obchodněprávní vztah je podstatné, jaké znaky vámi uváděná spolupráce mezi podnikatelem – OSVČ a vaší firmou bude vykazovat.

Odpověděla Mgr. Olga Bičáková, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Správa služeb zaměstnanosti
Odpověď byla převzata z online verze časopisu Veřejná správa na serveru Ministerstva vnitra ČR.

ZDROJ:
Bičáková, Olga. Jak postupovat, aby obchodní spolupráce nebyla švarcsystémem. In Veřejná správa [online]. Praha : MV ČR, 2005 [cit. 13-10-2005]. Dostupný z WWW: <http://www.mvcr.cz/casopisy/s/2005/40/poradna1.html>.