Další pracovní poměr zaměstnance, který bere náhradu za ztrátu na výdělku

Může si pracující zaměstnanec, kterému je poskytována náhrada za ztrátu na výdělku, sjednat další pracovní poměr, aniž by to mělo vliv na výši poskytované náhrady? Jedná se v tomto případě o zvýšené pracovní úsilí ? 

Podle mého názoru výdělek poškozeného zaměstnance z dalšího pracovního poměru je příjmem zaměstnance dosaženým zvýšeným úsilím. Toto tvrzrení opírám o starý judikát Nejvyššího soudu 1 Cz 46/82 , kde se v odůvodnění mimo jiné uvádí „V souvislosti s odškodňováním pracovních úrazů upravují pracovněprávní předpisy (i když v opačném smyslu) jiné skutečnosti, které mají vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, případně při uznání plné nebo částečné invalidity. Např. ustanovení § 59 odst. 1 nařízení vlády ČSSR č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce, výslovně umožňuje organizaci prokázat, že postižený dosahuje ze své viny v zaměstnání po pracovním úrazu nižších výdělků než jeho spolupracovníci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu. V takovém případě se považuje za výdělek po pracovním úrazu průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní pracovníci. Ztrátou na výdělku je potom rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a takto určeným výdělkem spolu s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem. Z uvedeného vyplývá, že tu právní předpis vyjadřuje záměr nahradit skutečnou ztrátu na výdělku jako následek poškození zdraví, tedy přihlíží k tomu, zda pracovník i po úrazu plní základní povinnosti obsažené v ustanovení § 73 písm. a) zák. práce, totiž pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností.

Občanský zákoník neobsahuje úpravu uvedenou v ustanovení § 59 odst. 1 nařízení vlády ČSSR č. 54/1975 Sb. I bez takovéto výslovné úpravy je však nutno dovodit stejný závěr také pro občanskoprávní odpovědnost za škodu, neboť v souvislosti se snížením výdělku, které je důsledkem nedostatečného plnění pracovních povinností (§ 73 zák. práce) poškozeným a nikoliv jeho špatného zdravotního stavu způsobeného úrazem, není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním, které vedlo ke škodě na zdraví, a majetkovou újmou, spočívající v uvedeném snížení výdělku, jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 421 o. z. Odpovědnost škůdce za takto vzniklou újmu proto nepřichází v úvahu.

Jestliže tedy pro výši náhrady za ztrátu na výdělku má význam ta skutečnost, že občan ze své viny dosahuje nižších výdělků, pak je třeba obdobně přistupovat k posouzení případů, kdy občan dosahuje vyšších výdělků pouze s vynaložením zvýšeného pracovního úsilí. Tu část výdělku, kterou poškozený občan po skončení pracovní neschopnosti získá s vynaložením zvýšeného pracovního úsilí, spojeného s překonáváním zdravotních obtíží jako následku úrazu, nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení § 73 zák. práce, je nutno odpočítat a při stanovení ztráty na výdělku k ní nelze přihlížet. Zvýšené úsilí nemůže totiž nic změnit na závěru, že důsledkem protiprávního jednání, které vedlo k poškození zdraví, je újma vyjádřená rozdílem mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem, kterého by poškozený dosahoval po poškození při normálním pracovním úsilí odpovídajícím jeho zdravotnímu stavu. Škůdce nemůže mít prospěch z toho, že poškozený zvýšeným úsilím (nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení § 73 písm. a/ zák. práce), které na něm nelze požadovat, a překonáváním mimořádných obtíží dosahuje vyššího výdělku, než by odpovídal běžnému plnění pracovních povinností (§ 73 zák. práce) s ohledem na zdravotní stav poškozeného.“

Z tohoto judikátu tedy vyplývá, že  v náhradě za ztrátu na výdělku  po skončení pracovní neschopnosti zákoník práce vyjadřuje záměr nahradit skutečnou ztrátu na výdělku jako následek poškození zdraví, tedy přihlíží k tomu, zda pracovník i po úrazu plní základní povinnosti obsažené v ustanovení o povinnostech zaměstnace a vykonává nějakou práci. Mezi základní povinnosti zaměstnance však nepatří, aby když je uznán následkem pracovního úrazu invalidním a pobírá náhradu za ztrátu na výdělku měl vykonávat namísto jednoho dva pracovní poměry. To by skutečně bylo ve prospěch odpovědného zaměstnavatele. Jen upozorňuji, že judikát byl vydán za platnosti starého zákoníku práce. Ale na tento judikát odkazují i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu z moderní doby např. 21 Cdo 1661/2001 nebo 2 Cdon 1233/97.