Co přinese nová právní úprava pracovního práva

Hned úvodem je třeba říci, že se jedná celkem o pět materiálů a to :

• návrh zákoníku práce (senátní tisk č. 290),
• návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce (senátní tisk č. 291),
• návrh zákona, kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy(zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) (senátní tisk č. 292),
• návrh zákona o úrazovém pojištění (senátní tisk č. 293),
• návrh zákona o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o úrazovém pojištění (senátní tisk č. 294).

Jde tedy o „balík předpisů“, které spolu věcně souvisí a jejichž obsah je vzájemně provázán. Nepřijetí jednoho návrhu by znamenalo, že by se musela tzv. za pochodu v průběhu legislativního procesu provést radikální úprava druhého návrhu. V tomto článku se stručně podíváme na návrh zákoníku práce a na návrh zákona, kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy(zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).
 
Návrh zákoníku práce

Úvodem je třeba připomenout, že dnes platný zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se letos „dožívá“ svých čtyřicátých narozenin, neboť nabyl účinnosti 1. 1. 1966 a od té doby byl téměř padesátkrát novelizován. Největší jeho změny v poslední době proběhly v souvislosti s transposicí práva zemí Evropských společenství do našeho právního řádu, jednalo se o novely provedené zákonem č. 155/2000 Sb. a zákonem č. 46/2004 Sb. Zákoník práce tak byl dán do souladu s právem zemí Evropských společenství a z tohoto pohledu není třeba na něm nic měnit. Můžeme tedy úvodem předeslat, že ustanovení, která byla tzv. transponována ze směrnic Evropské unie do zákoníku práce se v novém zákoně nemění.

Pokud se týká vzhledu vlastního návrhu, tak nás na první pohled zajisté zaujme, že návrh nového zákoníku práce je proti dnešnímu zákoníku práce obsáhlejší. Důvodem je, že v sobě spojuje vlastně dnešní zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění pozdějších předpisů. Proto také návrh zákoníku práce nemá dnešních 280 paragrafů, ale celkem 396 paragrafů a jednu přílohu. Je obsáhlejší, nicméně právní úprava je komplexní, takže bude bezpochyby poskytovat větší uživatelský komfort zaměstnavatelům i zaměstnancům. Nicméně právní úprava kolektivního vyjednávání dnes obsažená v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání nebude rušena, tento zákon bude pouze novelizován.

Nové pojetí zákoníku práce vychází se snahy liberalizovat pracovněprávní vztahy a vymezit jejich vztah k platnému občanskému zákoníku, tak aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy podle zásady „co není zakázáno je dovoleno“. Základní koncepční změnou nové právní úpravy zákoníku práce je použití metody delegace některých ustanovení občanského zákoníku do zákoníku práce. Původně se předpokládalo, že nový zákoník práce bude zpracován souběžně s novým občanským zákoníkem, nicméně práce na novém kodexu občanského práva se opožďují a tak je návrh nového zákoníku práce provázán na stávají zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Další koncepční změnou v novém zákoníku práce je právě nová právní úprava oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. To je totiž jediná oblast, která nebyla do návrhu nového zákoníku převzata z dnes platného znění v plném rozsahu. Pamětníci úprav zákoníku práce ví, že dnešní podobu získala hlava pátá části druhé zákoníku práce (pojednávající o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci) v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí evropské unie při tzv. první euronovele v roce 2000. Aby mohla být rámcová směrnice o BOZP (směrnice Rady č. 89/391/EEC o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a na ni navazujících tehdy 14, dnes již 18 dílčích směrnic transponována do zákoníku práce musel se zákoník práce rozšířit o ustanovení typu bezpečnostní značky a signály (ustanovení § 113b zákoníku práce), pracoviště a pracovní prostředí (ustanovení § 134 zákoníku práce) apod. Na základě toho byl pak zákoník práce kritizován, že obsahuje věci technické – viz kontrolovaná pásma, zákazy některých prací apod., co do zákoníku práce nepatří.

Druhým momentem, který byl při přípravě nové právní úpravy vztah v úvahu pak bylo, že orgány původně státního odborného dozoru, dnes inspekce práce (podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce) již dlouhá léta usilovaly o samostatnou právní úpravu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy samostatný zákon o BOZP, o který by se mohly opřít při své kontrolní činnosti zejména u fyzických osob samostatně výdělečně činných (tj. různých řemeslníků, pracujících na vlastní riziko nebo osob, které  poskytují na základě živnostenského oprávnění služby ale nikoho nezaměstnávají.
Proto při přípravě nového zákoníku práce nebyla do zákoníku práce automaticky „překlopena“ všechna ustanovení hlavy páté části druhé zákoníku práce, ale jen ten skutečný základ bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který je třeba mít obsažen v zákoníku práce, jakožto kodexu pracovního práva a který má také bezprostřední vazbu na pracovněprávní vztahy (zejména z pohledu zajištění práva zaměstnance na bezpečnou a ničím neohrožující práci a práv zaměstnavatele ve vazbě na dodržování pracovní kázně ze strany zaměstnance). V podstatě se dá konstatovat, že do ní byla přejata ustanovení § 132 ZP – úvodní ustanovení, § 132a ZP – prevence rizik, § 133 ZP – povinnosti zaměstnavatele, § 133a ZP – OOPP, § 133c ZP – evidence pracovních úrazů a nemocí z povolání, § 135 ZP. Práva a povinnosti zaměstnance a § 136a – účast zaměstnanců na řešení otázek BOZP. Tato ustanovení byla vybrána jako ono základní a nepodkročitelné minimum právní úpravy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v novém pracovněprávním kodexu. Věcně stávající ustanovení zákoníku práce v této části měněna nebyla, protože – jak jsme si uvedli výše – po první euronovele zákoníku práce, které provedla transposici práva zemí evropských společenství je tato právní úprava plně vyhovující, je v souladu s právem ES a není důvod ji věcně měnit.

Návrh zákona, kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci)

Návrh tohoto zákona je rozčleněn do dvou částí – I.část další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích  a II. část – Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy a sestává celkem z 24 ustanovení.

Jak bylo uvedeno výše, přesahují některá ustanovení hlavy páté části druhé zákoníku práce svým ryze technickým zaměřením vlastní podstatu zákoníku práce a tak bylo rozhodnuto o jejich začlenění do I. části tohoto zákona. Jedná se o dnešní ustanovení § 132b ZP – odborná způsobilost, 133b  ZP – bezpečnostní značky a signály, § 134 ZP – pracoviště a pracovní prostředí, § 134a ZP – výrobní a pracovní prostředky a zařízení, § 134b ZP – zvláštní odborná způsobilost, § 134c ZP – rizikové faktory pracovních podmínek a kontrolovaná pásma, § 134d ZP – zákazy některých prací a § 134e ZP – organizace práce a pracovní postupy. Tato ustanovení jsou však v návrhu zpřesněna a propracována. Předkladatel si zde mohl dovolit i podrobnější úpravu než na jakou jsme zvyklí v zákoníku práce. Přitom také vycházel i z doporučení Evropské komise pokud se týká transposice směrnic z oblasti BOZP do našeho právního řádu.

Pokud se týká II.části zákona - Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy tak je třeba poznamenat, že se mimo okruhu osob dnes vyjmenovaných v ustanovení § 137 zákoníku práce vztahuje ještě na fyzickou nebo právnickou osobu, která je zadavatelem stavby (stavebník) nebo jejím zhotovitelem, popřípadě se na zhotovení stavby podílí. V úvodním ustanovení této části je zdůrazněno, že ustanovení § 101, 102, 104 a 105 zákoníku práce (s výhradou že může dojít ke změně v číslování) a § 2 až 11 tohoto zákona se vztahují na tyto osoby se zřetelem k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu. Z toho tedy vyplývá, že podle této úpravy by již žádná fyzická osoba, která provozuje samostatnou výdělečnou činnost nemohla v budoucnu prohlásit, že nemusí dodržovat bezpečnostní předpisy, neboť není zaměstnavatelem.

Nakonec byla do tohoto zákona do II. části zařazena ještě poměrně obsáhlá pasáž týkající se dalších úkolů zadavatele stavby, jejího zhotovitele, popřípadě fyzické osoby, která se podílí na zhotovení stavby a koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi. Zde se jedná o transposici směrnice Rady 92/57/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na dočasných nebo přechodných staveništích, kterou chtělo původně MPSV transponovat do našeho právního samostatným zákonem o koordinátorovi bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništích, nicméně návrh tohoto předpisu byl dvakrát zamítnut Poslaneckou sněmovnou. Česká republika však jako členský stát Evropské unie musí nějakým způsobem směrnici transponovat a tato cesta se jeví jako nejschůdnější.