Zásadní chyby v projektech zádržných systémů navrhovaných dle EN 795

Tou největší a také nejpodstatnější chybou je, že návrh nerespektuje dostatečný volný prostor pro zadržení pádu.  U dokončených staveb je nutné respektovat vztah výšky plochy, na které se pracovník vyskytuje, k níže ležící ploše a také skutečnost, že je dokončen plášť objektu. Na plášti se často vyskytují různé výstupky, níže ležící plochy a také prosklené plochy, které znamenají vážné riziko úrazu při zachycení pádu. Vážné riziko znamená i případný úder hlavy o plášť budovy.

V mnoha projektech zádržných systémů se projevují základní neznalosti, jak stanovit potřebný volný prostor pro zadržení pádu, respektive jak vyřešit zádržný systém s ohledem na danou výšku plochy, kde se pracovník vyskytuje.

Uplatňovaná zásada, že volná délka připojovacího zařízení – přípojného lana nemá překročit 1500 mm, tedy, že rozdíl nejvzdálenějšího a nejbližšího místa práce, bez nutnosti úpravy délky připojovacího prostředku, nemá být  větší než 1,5 m, je zcela logická. Velmi pravděpodobně se při pádu uvolní ochranná přilba a úder hlavy do pláště budovy může způsobit vážné zranění. U systémů s poddajným vedením (nakotveným nerezovým lanem) je nezbytné počítat i s  prověšením tohoto vedení.

Pro délku prověšení lana jsou podstatné dva faktory, vzdálenost mezi kotvícími body a délka daného lanového úseku. Například při vzdálenost mezi kotvícími body 10 m a délce vedení 100 m, je průvěs lana 1,14 m. K tomu je nezbytné připočítat možný průvěs v letním období (roztažnost materiálu) cca 35 cm. Součet průvěsu lana a volné délky přípojného zařízení tak činí 2,99 metru. Rozvinutý textilní tlumič přidá na potřebě volného prostoru 1,80 m. Výška pracovníka se počítá 2,0 m. Výsledkem je, že u tohoto řešení musí projekt počítat s hloubkou 6,79 m. Řada zahraničních studií doporučuje k této hodnotě  připočítat 1,0 m jako nezbytnou rezervu.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že u objektů, kde se pracovník vyskytuje na plochách, které jsou vysoké méně než 8 metrů, je technické řešení zádržného systému velmi podstatné a že špatné řešení může mít fatální následky.

U návrhů, které zpracovávají projekční kanceláře, není většinou s těmito hodnotami počítáno vůbec a řada projektů předpokládá, že příslušný zhotovitel si řešení dopracuje. Žel, řada zhotovitelů, kteří u nás systémy dle EN 795 dodávají a osazují, neprojevuje potřebné znalosti. Není ani výjimkou, že v rámci konkurenčního boje zhotovitelé redukují navržené řešení bez ohledu na to, jaké důsledky jejich počínání může mít. Vždyť „pouhá“ změna rozestupů kotvících bodů nebo změna vzdálenosti poddajného vedení od hrany možného pádu může znamenat, že se pracovník při pádu vážně nebo dokonce smrtelně zraní.

Tento obor je velmi specifický, na školách se nevyučuje a navíc se mnoho „stavařů“ domnívá, že když je pracovník někde upoután, je vše v pořádku. Neznalost pravidel pro individuální ochranu před pádem můžeme vidět zejména při realizacích staveb, kdy délka přípojného prostředku umožňuje často pád až na zem nebo betonovou podlahu uvnitř objektu při propadnutí otvorem. Následně  se odráží v nesprávném rozhodování zhotovitelů i u systémů určených pro budoucí údržbu. Generální dodavatelé stavby by se neměli spoléhat na to, že jim návrh vypracuje firma, která pouze na základě toho, že je dodavatelem těchto systémů, návrh vypracuje. Minimálně je nezbytné, aby tento návrh odsouhlasil odpovědný projektant stavby.

Vyřešení současného nepříznivého stavu je během na velmi dlouhou trať. Nezbývá než trvalá osvěta a apelování zejména na projektanty, generální dodavatele staveb a firmy, které systémy dodávají a osazují, aby pamatovali také na skutečnost, že pro  zachycení pádu musí být dostatečný volný prostor, jinak riskují zdraví a životy pracovníků, a že budou viníky následného úrazu.