Švarcsystém a smluvní volnost

Pro výkon činnosti fyzické osoby pro jinou, ať již fyzickou či právnickou osobu, zahrnuje soukromoprávní úprava celou řadu smluvních vztahů v oblasti občanskoprávní, resp. obchodněprávní (např. smlouva o dílo, smlouva příkazní, smlouva o zprostředkování, smlouva komisionářská, smlouva o obchodním zastoupení atd.), nebo v oblasti pracovněprávní (pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti, služební poměr apod.). Tam, kde je jedním subjektem pro jiný subjekt na základě smluvního vztahu vykonávána činnost (práce), je přítomna i jistá míra závislosti. I výkon práce v pracovněprávním vztahu vykazuje naplnění jednotlivých znaků závislé práce (§ 2 odst. 1 zákoníku práce) v různé intenzitě (tak např. znak „nadřízenost zaměstnavatele a podřízenost zaměstnance“, resp. „práce podle pokynů zaměstnavatele“ se bude navenek projevovat odlišně u vedoucího zaměstnance, který disponuje jistou mírou samostatnosti při rozhodování, a např. u pracovnice podatelny); na druhou stranu vztah občanskoprávní se neobejde bez pokynů „zadavatele“ ve vztahu k „pracovníkovi“. Tato nabídka smluvních typů nepochybně poskytuje určitou míru smluvní volnosti účastníkům právních vztahů. Tuto volnost však nelze zaměňovat za jakousi libovůli nebo absolutní volnost při výběru toho či onoho smluvního vztahu. V rámci smluvní volnosti je třeba vycházet z účelu, k němuž je ten který smluvní vztah v právní úpravě označen a pro jakou činnost je určen. V některých aspektech potom obecně závazné právní předpisy stanoví dokonce kategorický imperativ, aby na činnost určitého charakteru byl použit určitý, právem presumovaný, smluvní vztah. Tak jako nelze např. při prodeji věci použít jinou smlouvu než smlouvu kupní, tak závislou práci lze vykonávat výhradně v základních pracovněprávních vztazích, za něž je považován pouze pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 3 zákoníku práce). V tomto ohledu plní zákoník práce ve vztahu k občanskému zákoníku roli speciálního předpisu (lex specialis).

Uzavření pracovněprávního vztahu poskytuje fyzickým osobám (zaměstnancům) vyšší ochranu v rámci vztahů pracovněprávních než v rámci vztahů občanskoprávních, když vztahy občanskoprávní jsou založeny na právní (smluvní) i faktické rovnosti smluvních stran, zatímco pro vztahy pracovněprávní platí rovnost právní, nikoliv však již faktická (srov. viz § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je závislou prací mimo jiné práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance.) Využíváním jiných než pracovněprávních smluv (dohod) při výkonu závislé práce je často sledováno právě to, aby se zaměstnavatel vyhnul celé řadě povinností, jež mu pracovněprávní předpisy při zaměstnávání zaměstnanců ukládají. Opomenout nelze ani tu skutečnost, že společenský zájem na tom, aby závislá práce byla konána v pracovněprávním vztahu, pramení i z povinností zaměstnavatelů vůči státu v oblasti sociálního a zdravotního pojištění fyzických osob vykonávajících závislou práci.

Má-li tedy určitá činnost fyzické osoby pro jinou osobu charakter závislé práce, nemůže se uplatnit smluvní volnost účastníků takového vztahu v tom smyslu, že by si mohli zvolit jinou než pracovněprávní smlouvu (dohodu).