whistleblowing

Pojmem whistleblowing označujeme situaci, kdy dojde k nahlášení nezákonného, neetického či korupčního jednání ve veřejném zájmu, whistleblower (či oznamovatel) je pak osoba, která toto hlášení učiní, protože má k daným informacím exkluzivní přístup. Ačkoliv mezi odborníky z oblasti práva či boje s korupcí jde o téma, kterému je již řadu let věnována značná pozornost, mezi českou laickou veřejností není ještě povědomí o whistleblowingu dostatečné, případně vzbuzuje nedůvěru nebo je spojeno s negativními konotacemi. Jednotlivé členské země Evropské unie řešily v minulosti ochranu oznamovatelů různým způsobem, některé zavedly zákonnou úpravu, v jiných, jako např. v České republice, tato právní úprava dosud chyběla. Situace se změnila v roce 2019, kdy byla dne 23. října 2019 přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. Členské státy EU měly zajistit nejpozději do 17. prosince 2021 transpozici směrnice, jejímž účelem je zajistit ochranu osobám, které pracují pro určitou veřejnou nebo soukromou organizaci nebo jsou s touto organizací v kontaktu v rámci své činnosti, a dozví se o ohrožení nebo poškození veřejného zájmu a práva Evropské unie. Česká republika transpoziční lhůtu nedodržela a nyní se nacházíme v situaci, kdy v určitých případech dochází k přímé aplikovatelnosti směrnice, zatímco v legislativním procesu je připravován vládní návrh zákona o ochraně oznamovatelů. Vzhledem k aktuálnosti daného tématu si tento článek klade za cíl seznámit čtenáře se základními informacemi ohledně whistleblowingu, vývojem dané problematiky v České republice (včetně dosavadních průzkumů a případových studií) a s mezinárodním srovnáním s jinými členskými státy EU. Na závěr je čtenářům předložen aktuální přehled o stavu transpozice směrnice 2019/1937 v ČR.