Problémy v uplatňování BOZP ve velkých podnicích

Jako definici pro určení, co je a co není velký podnik, nám může posloužit doporučení Nařízení komise EU 2003/361/ES ze dne 6. května 2003, které definuje malé a střední podniky. Za velký podnik můžeme považovat takový podnik, který je větší než podnik střední velikosti. Všeobecně uznávanou horní mezí pro podnik střední velikosti a tedy spodní hranicí pro velký podnik je hranice 250 zaměstnanců a roční obrat do 50 milionů EUR.

Pro oblast managementu BOZP je rozhodující nejen počet zaměstnanců, ale zejména struktura řízení. Jedním ze zásadních problémů v zabezpečování BOZP ve velkých podnicích je „rozvětvená a spletitá“ struktura různých řídících funkcí, kdy je často problém rozklíčovat odpovědnost jednotlivých vedoucích zaměstnanců a manažerů. Dochází zde často ke zdvojování či průniku kompetencí jednotlivých funkcí. Tím vznikají v praxi zásadní problémy v zajišťování BOZP. Ze všech oblastí BOZP je možno označit za nejvíce problematickou oblast určení odpovědnosti za jednotlivá pracoviště, odpovědnost za provádění šetření pracovních úrazů včetně následné agendy a odpovědnost za společné pracoviště více zaměstnavatelů.

Ve velkých podnicích obvykle nebývá problém se zněním směrnic, pracovních instrukcí a dalších vnitropodnikových předpisů. Problémy nastávají v případě pochybení v jejich naplňování. Jinými slovy chybí funkční zpětná vazba. Tedy technicky vzato chybí průběžný systém kontroly a v návaznosti na zjištěné neshody správně působící záporná zpětná vazba, která by dokázala proporcionálně korigovat neshody v oblasti managementu BOZP. V praxi se tak na tyto odchylky a neshody přichází náhodně při kontrolách prováděných obvykle specializovanými firmami, které působí v oblastech BOZP, PO a OŽP, případně při kontrolách státních orgánů či různých auditech. Po těchto náhodných nálezech dochází většinou k takovým reakcím ze strany managementu firmy, které odpovídají kladné zpětné vazbě s derivačním průběhem – jinými slovy prudká akce a reakce a následně se vše vrátí do zaběhnutých kolejí. Úkolem pro mnohé velké podniky by mělo být nastavení funkčních kontrolních mechanismů, což neznamená zřídit další oddělení, ale definovat jednoznačně kompetence a určit adresně odpovědnosti všech řídících pracovníků i na pracovištích, na nichž se prolínají zaměstnanci různých středisek firmy. Vedoucí zaměstnanci na všech úrovních řízení si musí být plně vědomi své odpovědnosti za svěřený úsek (pracoviště) a povinností vyplývající z ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník  práce, zejména pak § 302.

Dalším problémem velkých podniků jsou často pracovní úrazy – respektive jejich šetření a zpracování příslušné agendy. Obvykle šetření příčin úrazů, nápravná opatření a následné „papírování“ provádí jedna osoba určená zaměstnavatelem, obvykle „bezpečnostní technik“. V tomto případě dochází k velké chybě z hlediska výchovného, kdy vedoucího pracovníka pracovní úraz v podstatě nijak nezatěžuje. Tím nabývá dojmu, že nemá žádnou odpovědnost a nic ho nenutí těmto úrazům předcházet. Naopak ve firmách, v nichž se dbá na to, aby vedoucí zaměstnanec všechny úrazy vzniklé na jeho pracovišti si „odpracoval“ a o vše se postaral, má za následek, že sám tento vedoucí zaměstnanec následně vytváří aktivní tlak na předcházení pracovním úrazům. Ačkoli je nutné do této problematiky zainteresovat vedoucí zaměstnance, nelze při šetření úrazů opominout roli osoby odborně způsobilé k zajišťování úkolů v prevenci rizik, ovšem ne jako té, která se o vše stará a vše zařídí, ale jako rádce, metodika či supervizora.

V neposlední řadě mohou být pro velké podniky problémem externí firmy, a sice ve smyslu zákoníku práce, § 101, odstavce 3 a 4. Problém způsobuje praktické naplňování odst. 3: „... Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.“  Problém spočívá v určení kontaktní odpovědné osoby, která bývá v mnoha případech pouze formálně určena. Je až s podivem, že mnoho podniků nemá zpracován systém řízení externích organizací. Odpovědnost a kompetence bývají v lepším případě přidělovány ad hoc a v horším nejsou určeny vůbec. Jelikož v současné době převládá trend řešit většinu činností dodavatelským způsobem, je tento stav více než zarážející.

Shrnutím výše uvedených poznatků získaných dlouholetou praxí lze dovodit, že velké podniky napříč různými odvětvími (od strojírenství přes energetiku, chemické provozy až po těžební společnosti) mají něco společné:

• dokumentace je obvykle dobře zpracovaná, v praxi není důsledně uplatňována – je vnímána pouze formálně jako nutné „zlo“,
• chybí jasné vymezení kompetencí a odpovědnosti vedoucích pracovníků,
• vedoucí pracovníci si plně neuvědomují svoji odpovědnost za zajišťování BOZP na pracovišti, což lze vztáhnout i na oblast požární ochrany a ochrany životního prostředí.

Autor: Ing. Vratislav Dvořák, specialista BOZP a PO, civop@civop.cz