Pracoviště a drogy nejdou dohromady

Zjišťování přítomnosti návykových látek u lidí na pracovišti se zvýšenými bezpečnostními opatřeními je ve vyspělých zemích běžným postupem. Zaměstnanci rizikových provozů by pod vlivem drog ohrožovali vlastní život. V posledních pěti letech se v Evropě tento trend rozšířil i do méně rizikových sektorů. Zaměstnavatelé věří, že odvedení práce je z velké části ovlivněna volnočasovou aktivitou zaměstnanců.

Z loňského průzkumu ústav Chartered Institute of Personnel and Development vyplynulo, že 31 procent britských zaměstnavatelů v posledních dvou letech propustilo na základě výsledků testů pracovníka s problémy s alkoholem a 15 procent zaměstnavatelů pracovníka užívajícího návykovou látku.

Přísná pravidla

Britské zákony na ochranu zdraví zaměstnanců ukládají pravidelnou kontrolu za povinnost podnikům s vyšším potenciálním výskytem úmrtnosti na pracovišti a nařizují čím dál přísnější pravidla. „To je důvod, proč se o problematiku testování na přítomnost drog u zaměstnanců začala vedení firem zajímat více než kdy jindy, „ řekla Fiona Begley, výkonná ředitelka britské agentury na detekci drog a alkoholu Concateno. Ve Spojených státech se testování pracovníků začalo praktikovat od roku 1970 a v současnosti se 70 % testů provádí právě tam.

Ne všichni jsou pro

Testování zaměstnanců má i své oponenty, kteří zdůrazňují, že na méně bezpečnostně rizikových pracovištích slouží testování pouze ke kontrole a monitorování personálu. „Zkouška na přítomnost drog u pracovníků má své opodstatnění v rizikovém sektoru. Na druhou stranu je třeba uvážit, zda je tento postup řízení lidského kapitálu jednoduše ospravedlnitelný a zda je to vhodný nástroj k hodnocení výkonnosti zaměstnanců,“ oponuje Martin Barnes, ředitel nadace DrugScope.

Většina lidí okusí zakázané látky, jako např. marihuanu či extázi jen příležitostně či výjimečně. V takovém případě nemají účinek na zdraví či pracovní výkon. Přesto je testy odhalí i několik měsíců po užití.

Zdroj:

Pracoviště a drogy nejdou dohromady, Ziková J, Ekonom č. 15/2008, s. 87