Poškození zádových plotének se jako pracovní úraz těžko prokazuje

Jaké má nároky a jak může postupovat zaměstnanec, který je přesvědčen, že jeho nemoc vznikla v souvislosti s vykonávanou prací (konkrétně nemoc zádových plotének), přestože tato nemoc není uvedena v seznamu nemocí z povolání a zaměstnavatel splnil ve vztahu k jeho pracovišti a druhu vykonávané práce všechny zákonné povinnosti?

Poškození zádových plotének se odškodňuje jako pracovní úraz, ale musí být jednoznačně prokázáno, že např. k vyhřeznutí ploténky došlo při plnění pracovních úkolů, nebo v přímé souvislosti s ním. Soudy totiž, podle mých zkušeností, jsou u nemocí zádových plotének ještě opatrnější, než u samotného infarktu myokardu. Nejprve je třeba prokázat vlastní úrazový děj, který při tomto pracovním úrazu spočívá v přímém násilí na páteř, jako je například prudký úder, nebo pád na "záda", v náhlém neobyčejném napětí síly nebo v nějakém násilném pohybu. Vlastní úrazový děj způsobí sice nejprve jen drobné poškození tělesné tkáně nebo některého orgánu, které si poškozený zpravidla ani neuvědomuje. Pátrání po příčině poškození zdraví nastává často až s odstupem času, až když se bolesti zad opakují a vedou k zjevnému zhoršení zdraví. Proto v takovém případě se musí lékař vyjádřit, zda úrazový děj byl způsobilý vyvolat svým mechanismem poškození zdraví a případně musí určit poměr úrazové složky ke stupni chorobných změn. Ani v těchto případech vůbec nerozhoduje predisposice zaměstnance a nezbavuje zaměstnavatele odpovědnosti, neboť odpovědnost zaměstnavatele je objektivní (viz starý judikát R 11/76, kde bylo zobecněno, že existence určitého chorobného stavu, byť latentního nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a tento závěr platí nejen pro nemoci srdce, ale i pro poškození zádových plotének). To znamená, že pro uznání poškození zádových plotének za pracovní úraz musí být prokázán onen úrazový děj a posléze přímá příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a plněním pracovních úkolů nebo přímou souvislostí s ním. Jak jsem uvedla výše, v praxi často při vlastním úrazovém ději (např. zvednutí břemena apod.) si poškozený neuvědomí, že "lupnutí v zádech" by mohlo časem pro něj znamenat pracovní neschopnost nebo dokonce invaliditu a tedy že jde o pracovní úraz a o to je pak obtížnější důkaz o tom, jestli skutečně v den D poškozený vykonával konkrétní činnost, která mohla být příčinou úrazu a vyvolat vlastní úrazový děj. Proto v praxi tak upozorňujeme na význam knih úrazu podle ustanovení § 133c zákoníku práce, kam se mají zapisovat všechna drobná poranění nebo skoronehody, aby s odstupem času nečinil problémy důkaz o tom, co se stalo. Nakonec je třeba upozornit, že nezáleží na tom, jestliže si třeba zaměstnanec ještě před tímto úrazem "stěžoval" na páteř a byl třeba i léčen. Rozhodující je, že utrpěl úraz tohoto druhu při výkonu práce a že se tedy jedná o pracovní úraz. Pokud není možno uplatňovat škodu na zdraví jako pracovní úraz, pak se musí posoudit podle ustanovení § 187 zákoníku práce a žalovat obecně jako škoda na zdraví. Stará judikatura Rc 12/72 k tomu uvádí: "Jestliže se pracovník domáhá vůči organizaci náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že organizace porušovala předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 187 až § 189 zákoníku práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností organizace, které mělo za následek vznik škody žalobce." Tato judikatura je soudy respektována a v okamžiku, kdy se neprokáže vznik pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, musí soud zvážit i otázku aplikace ustanovení § 187 zákoníku práce.

JUDr. Eva Dandová