Celospolečenská výchova k BOZP

Rozjíždím se na zelenou a těšně před mi přebíhá opozdilý

chodec. Jedu městem něco málo přes povolenou padesátku a na plné čáře mě

předjíždí "pospíchálek", který mne pozdraví zdviženým prostředníčkem. Upaluju

stotřicítkou po dálnici, v kufru mám "zaparkovaného" neurotika, který se

snaží blikáním a troubením z mého auta udělat formuli a uspíšit tak mé

předjíždění řady kamiónů. Asi by nebyl problém vypsat zde dalších X příhod, ale

co mají tyto společné? Dospěláka v roli rodiče a dítko v roli

pozorovatele. Poprvé matka s děckem v kočárku, podruhé borec

v SUV a dítětem v autosedačce a potřetí "taťulda" s puberťákem,

který s vypláznutým jazykem ťuká sobě na čelo, vedle sebe. Přijedu do

práce, a na stole pozvánka na seminář pořádaný naším významným klientem o

bezpečnosti práce.

Pracuju v montážní společnosti a mám možnost účastnit

se podobných setkání velmi často. Když si vyposlechnu všechny úspěchy, které

tato společnost za poslední rok získala, dozvím se, že analýzou kořenových

příčin se jako hlavní viník všeho ukazuje pracovník nezbeda a nespecifikovaná nezodpovědná

dodavatelská firma. Nezodpovědná dodavatelská firma přitom nabízí nejvýhodnější

cenu a mnozí z nás se bojí nahlas zeptat, kde asi tu "úsporu, pardon

nejvýhodnější cenu" doženou. Pracovník nezbeda se tak automaticky dostává na

špici. S ním si, ale poradit umíme. Dodáme mu dostatek informací, dokumentace,

školení a zavedeme motivační systém fotbalových karet a zaměstnavateli smluvní

pokutičku a necháme to všechno řádně podepsat a archivovat. Nechci se nikoho

dotknout, ale dokumentace BOZP zmiňovaného zákazníka, čítá 147 stran A4 plných

textu. Mám problém si v tom udělat jasno, natož si to zapamatovat sám a

při pohledu na některé pracovníky (většinou pomocné profese) pochybuju, že si

pamatovali alespoň to, že se školení a seznamování zúčastnili.

Pracovník je v podstatě hotový člověk. Návyky a

znalosti, které má, využíváme a zároveň je přetváříme k obrazu svému. Ale

zkusili jste kolegu odnaučit např. mlaskat? Byl to oříšek a běh na dlouhou

trať? Z mých zkušeností říkám ano.

A zkusili jste změnit jeho rutinní návyky? Jako profesionál říkám, dělám to den

co den a jde to velmi, ale velmi pomalu. Jak mohu nahradit bezpečáka, kterého

každý z nás poznal jako prvního a který nás naučil, chodit, mluvit,

poznávat svět s té i druhé strany. Jam mám nahradit mámu a tátu, když i

malé děti na mne vyplazují jazyk. Každý z nás, je denně vystavován vlivu

okolí, které utváří naše podvědomé chování a návyky. Živě vidím, jak se do mne

pustí maminka, které se budu snažit vysvětlit, že přebíhání na červenou není

dobré pro nikoho z nás, zcela jasná je mi situace, kdy řidičům promlouvám

do duše, protože sám jsem chlap a vím, že chlap nepřizná dvě věci. Že je špatný

milenec a řidič. Nedávno jsem v dětském koutku obchodního centra

vyposlechl maminku, jak své ratolesti (max. 2,5 roku) říká, aby se šlo zamyslet

nad svým chováním. Nenapadá mne nic, co se asi dítku honilo v hlavě, ale

když se mateřsky pokusím pokrývači na střeše říct, aby se zamyslel a přišel na to,

co dělá blbě, vím na sto procent, co ho jako první napadne a kam mě pošle. Možná

proto se hledají způsoby jak předávat informace. Na internetu se pak bavíme nad

tím, jak se stevardi leteckých společností mnohdy až pitvoří při základní instruktáži.

I my se snažíme zaujmout a co nejúčinněji vštípit informaci, která zabrání

úrazu, ochrání zdraví a mnohdy i život. Bohužel mám často pocit, že oproti mne

sedí pubescent a slyší právě tak každé stopadesáté slovo. Prevence se tak stále

více představuje ve formě programů. Program ale vyžaduje vyšší nároky na

personál ale i na finance a čas. Čas a vše co s tím souvisí, vynaložený do

prezentací, se ovšem musí někde "vyšetřit". Není-li i ta sebelepší prezentace ztrácí

na efektu. Potom se lehce může stát, že dokumentace, respektive její obsah

zůstává nevysvětlen a nepochopen. Samotný podpis, respektive jeho získání pak spíše

dokládá jeho formálnost.

Vzpomínám si na svoji matku, tedy prvního bezpečáka

v mém životě. Když jsem se choval způsobem, který upoutal její pozornost,

rázně jsem byl seznámen s jejím pohledem na věc a pak mi bylo vysvětleno,

co dělám blbě, co se mohlo stát a co musím udělat příště, abych dostal "po

hubě" od ní a ne od života, což bývá horší. Vysvětlení bylo přímo úměrné

situaci, mému věku a míře provinění.

Většina firem se snaží investovat nemalé prostředky do

zajištění bezpečnosti a do její prezentace. Byl jsem na několika prezentačních

akcích v několika firmách a v podstatě všechny mělo jedno společné.

Věnovali se zaměstnancům a pracovnímu prostředí. Jsou zde časté zmínky a

negativním dopadu nekázně a úrazovosti na rodinu, ale zatím nikde, respektive

ale jako šafránu se využívá zapojení rodiny do výchovného procesu BOZP. A stačí

se zamyslet co asi tak vědí moje děti o mé práci? Běžnou součástí předškolní,

školní i mimoškolní výchovy by měla být znalost základních bezpečných postupů a

chování. Určitě by stouply "virtuální akcie" společnostem, které by investovali

do prezentace dobré praxe pro širokou veřejnost. Byl bych hrdej a "svoji firmu",

kdyby do naší zeddéešky dodala rukavice, brýle a helmy a vtipnou formou

zapojila její studenty do programu "co a jak dělají moje rodiče". Viděl jsem

reklamu na energetický nápoj, který zakončil rozjařený hošík skokem do mořského

zálivu. Viděl jsem chlapce na vozíku, který po skoku do vody doživotně ochrnul.

Skočili oba, dopadli, ač do vody každý jinak. Viděl jsem famózní skoky na

motorce a kole, a díky pamlsku mu to skáče výš a dál. Potkal jsem vola, který

pamlsek požíral, co na schodech srazil babičku a ta si už půl roku léčí

zlomeninu krčku. Můj syn viděl reklamu na zimní pneu a pod jejím dojmem hnal

své auto tak, že zastavil až v poli.  Znám firmy co investují nemalé prostředky do

extrémních sportů, ale ani zmínka o tom, jak jsou sportovci vytrénovaní,

vybavení a jak do detailů své "triky a kousky" připravují, plánují, zkouší a

realizují. Znám prezentace, které jako vedlejší produkt vytvářejí pocit "pseudobezpečí".

Co se pamatuje lépe? Každopádně to, co je příjemné a více se opakující. Jak vysvětlím

klukovi (puberťák, co má nejdebilnějšího otce na světě a všichni, hlavně

v bedně mají pravdu), že je nutné vzít si helmu, chrániče atd. než naskočí

na skateboard, že se musím naučit věc ovládat a její ovládání si zpříjemním

technickými prvky atd. Kolik z firem, jejichž loga vidím na našich prvoligových

stadionech, investuje do výchovy dětí např. svých zaměstnanců v problematice

BOZP? Já osobně znám jen pojišťovny a jejich reflexní prvky pro školáky. Nevím,

jak bych se cítil, ale asi nepříjemně, kdyby mne synátor peskoval, že si domu

z práce přináším novou tržnou ránu nebo bouli na hlavě. Asi bych se

styděl, kdyby se mě dcera tázala, proč nenosím helmu a dlouho bych hledal

výmluvu, nebo alespoň uspokojivou odpověď. A není toto jeden ze způsobů

pozitivní motivace? Není zde prostor ukázat světu "koukej co dělám".

Společnost se od dob mého mládí změnila. Nebezpečí a rizika

jsou tu stále a přibývají i díky našemu podvědomí. Bohužel život přináší

častěji "game over" než "repeat" a možnost "restart". Měli bychom si připustit,

že se učíme celý život už od prvních krůčků a že zlozvyky mládí, se transformují

do problémů stáří. Sdílení cizích zážitků převýšilo touhu prožít jej.

Zkušenosti a znalosti sdílením nezískáme. Vzbuďme touhu prožít a naučme se sdílet

"na živo", tváří v tvář.