Podpora zdraví - vývoj a perspektivy

Část prvá

Část prvá

Předcházení nemocem se od konce 19. a během 20. století stalo realitou, která začala zlepšovat zdraví populace, kvalitu života a ekonomickou prosperitu. Preventivní opatření nejdřív slavila úspěch u nakažlivých chorob a realizovala se sanitárně hygienickými akcemi k zajištění nezávadné pitné vody, budováním vodovodů a kanalizací, zaváděním dezinfekce, zřízením zdravotních kontrol potravin a rozvojem profylaktického očkování. Světové války sice způsobily katastrofální zhoršení zdravotního stavu, během krátké doby, díky účinné prevenci infekcí, však brzo došlo k pozitivnímu obratu. Významně se na něm podílel příznivý sociálně ekonomický vývoj. U mnoha lidí se zlepšila životní úroveň, stav výživy, hygiena bydlení, vzdělání a dostupnost zdravotní péče. Významnou etapou pokroku byla druhá polovina 20. století, kdy vznikly poznatky o multifaktoriální patogenezi závažných neinfekčních nemocí, zejména kardiovaskulárních, nádorů a metabolických chorob. Poměrně rychle byly v rozsáhlých epidemiologických intervenčních studiích ověřeny a získány důležité zkušenosti. Vyústily do dvou přístupů k prevenci:

1. do intervence specifických příčin chorob např. u nemocí z deficitu biogenních faktorů (jódu apod.), otrav či hypercholesterolémie apod., a dále u infekcí;
2. do komplexní intervence u chorob s multifaktoriální kauzalitou, kde se významným způsobem začala uplatňovat podpora zdraví.

Prevence infekcí přinesla zkušenost s velkou účinností technických, organizačních a legislativních opatření, kterými se odstranily nebo potlačily cesty přenosu nákazy. Uvědomělé chování lidí, osobní hygiena a ostatní prvky individuální prevence doplňovaly aktivitu státu či komunit. U nemocí, kde mají příčiny komplexní povahu a jejich patogenezi tvoří spleť rizikových a podmiňujících determinant, bylo třeba volit formy pokrývající širší prostor. Dnes jsou zahrnuty v pojmu podpora zdraví. Jejich medicínskou bází je skutečnost, že u řady neinfekčních chorob existují společné rizikové faktory, obsažené kromě genetického pozadí, v chování člověka, jeho postojích a znalostech. Sociální bázi tvoří podmínky, v nichž žije, souhrnně řečeno – jakým životním stylem žije a jak to jeho prostředí ovlivňuje. Existuje dostatek důkazů, že způsobem života je možno nejen ovlivnit vznik nemoci, ale také úroveň zdraví, tělesnou a duševní zdatnost. Koncept podpory zdraví jako pojmenování aktivit k uchování a zlepšení zdraví vznikl v 80. letech 20. století.

Náplň se však začala formovat už v roce 1948, když Světová zdravotnická organizace uveřejnila první moderní definici zdraví, kde bylo vyjádřeno, že nejde jen o nepřítomnostnemoci, ale komplexní stav tělesné, duševní a sociální pohody, a uvedla, že zodpovědnost za zdraví mají také vlády a jejich sociální a zdravotní opatření. Pro nové pojetí zdraví se stala mezníkem zpráva o zdravotním stavu obyvatel Kanady nazvaná „Nový pohled na zdraví Kanaďanů“ z r. 1974. Byl zde prezentován model determinant neinfekčních chorob, ke kterým patří fyzikální a sociální prostředí, genetická výbava, životní styl včetně zdravotně rizikových prvků a zdravotní péče. Nové pojetí zdraví potom obohatila konference WHO v Alma-Atě (1978), která upozornila na důležitost nezdravotnických rezortů, připomněla existenci nerovností ve zdraví a důležitost aktivní účasti občanů. Koncem 70. let tak v podstatě dozrál okruh komponent, které se týkají podpory zdraví.

Další vývoj tyto myšlenky kultivoval a zdokonaloval. Na konferenci WHO k podpoře zdraví v Ottavě (1986) vznikla Ottawská charta, v níž bylo řečeno, že úsilí o zlepšování zdraví je politická záležitost, a byly formulovány tři základní předpoklady podpory zdraví:

1. Zdraví je základem sociálního, ekonomického a osobního rozvoje.
2. Podpora zdraví usiluje o rovnost ve zdraví a kontrolu faktorů, které zdraví ovlivňují.
3. Rezort zdravotnictví je prostředníkem různých zájmů ve prospěch zdraví, ale za zdraví plně neodpovídá.

Uvedené předpoklady se realizují pěti strategiemi:

1. tvorbou politiky reflektující zdraví,
2. tvorbou prostředí příznivého pro zdraví,
3. podporou komunitních aktivit posilujících zdraví,
4. rozvojem osobních dovedností posilujících zdraví,
5. zaměřením zdravotních služeb na primární péči a na zdravotní potenciál lidí a populace.

Konference WHO v Adelaide (1988) znovu podtrhla zásadní roli zdravotní politiky pro zlepšování zdraví populace a konference v Sundswallu (1991) zopakovala dimenze prostředí podporujícího zdraví, tj. dimenzi sociální, ekonomickou a politickou. Seminář ve Veroně (2000) potom přišel ve „Veronské iniciativě“ s myšlenkou tzv. investic do zdraví. Tato iniciativa zdůrazňuje sdílenou odpovědnost za zdraví a ekonomické a sociální souvislosti zdravotní politiky. K realizaci iniciativy „Investice do zdraví“ zřídila WHO v Benátkách zvláštní úřadovnu (The WHO European Office for Investment for Health and Development). Poslední významnou akcí byla světová konference o podpoře zdraví v globalizovaném světě, která se konala v Bangkoku (Thajsko) v r. 2005 a shrnula hlavní cesty působení na determinanty zdraví v globalizovaném světě.

Světová zdravotnická organizace ve svých materiálech z roku 2007 uvádí, že strategie podpory zdraví se neomezují na specifický zdravotní problém ani na specifický typ chování lidí. Principy a strategie podpory zdraví se aplikují na nejrůznější populační skupiny, rizikové faktory, nemoci a různá zařízení. Podpora zdraví má prostor k uplatnění ve výchově, rozvoji komunit, politice, legislativě a řízení a je stejně validní v prevenci přenosných chorob, úrazů a násilí a mentálních problémů jako u prevence neinfekčních nemocí. Evropský parlament podporu zdraví ponechává převážně členským zemím unie.

Je zajímavé citovat z diskuse k programu veřejného zdraví unie na léta 2008–2013 české poslance, protože jejich slova se různým způsobem dotkla podpory zdraví. Poslanec Ouzký vznesl dotaz, „jaké kroky hodlá komise podniknout ke snížení hospodářské zátěže z dopadu kardiovaskulárních chorob na hospodářství jednotlivých zemí“, Roithová připomněla osobní odpovědnost občanů za své zdraví a důležitost informovanosti lidí. Poslanec Maštálka kritizoval, že „podpora zdraví nemůže být rozpočtově zbytkovým sektorem“ a za problém označil neochotu investovat do prevence kardiovaskulárních chorob, jak o nich mluvil Ouzký. Řekl: „Zatím narážíme na nepochopení, že tyto prostředky jsou velice dobře návratné“.