Osamocený zaměstnanec ve stravovacím provozu

V průběhu své praxe se často setkávám s podobnými dotazy a mnohdy mi to přijde malinko úsměvné v souvislosti s níže uvedeným, aniž bych obavu tazatele jakkoli snižoval. Od r. 1982 do r. 1994 jsem pracoval v podzemí a mohu říct, že v průměru 1/5 – 1/4 všech směn jsem pracoval osamoceně, tzn., že jsem byl 1 000 metrů v podzemí a kupř. 3 km od jámy (pro neobeznámené - od výtahu). Telefon, kterým jsem se mohl dovolat pomoci, nebo čehokoli jiného, byl od mého pracoviště kupř. 200, 300 metrů. Žádná jiná možnost nebyla, všude tma, pouze moje osobní lampa, která za ta léta v podzemí 2x vypověděla poslušnost… Dalších krizových situací bylo nesčetně. Pravda, jak můžete vidět z dat, bylo to v minulém století. V 21. století je už to zcela jistě i jinak v podzemí… Z mého pohledu skutečně nevidím problém v tom, že by pracovnice nemohla jako kuchařka pracovat osamoceně, přestože i tam může dojít k úrazům s fatálními následky. Ale v dnešním digitálním prostředí? Pochopitelně, jak správně odpověděla redakce, za dodržení všech požadavků vyplývajících zejména ze zák. č. 309/2006 Sb. a zákoníku práce.