Ochrana před ptačí chřipkou a dalšími respiračními virózami

Ptačí chřipka dorazila do Evropy, byla identifikována i v sousedních státech a je pouze otázkou času, kdy se objeví i v České republice, pokud se tak již nestalo v době, kdy tento článek čtete. Obrázky uhynulých ptáků, které vídáme na televizní obrazovce, se stanou skutečností, s níž se můžeme setkat na vlastní oči. Nebezpečí šíření nákazy mezi zvířaty je vysoké. Míra rizika přenosu na člověka je stále předmětem diskusí, nesmí však být podceňována.

Infekce se šíří zejména vzduchem a k nakažení proto může dojít především prostřednictvím dýchacích orgánů. V první řadě je tedy potřeba chránit dýchadla. Způsoby ochrany, které se objevují v dostupných obrazových informacích, jsou velmi pestré a pohybují se od jednoduchých roušek po celoobličejové masky s filtry, v některých případech se používají i protichemické oděvy. Jaké řešení je tedy možno považovat za bezpečné. 

Za dostatečné ochranné prostředky rozhodně nelze považovat nejrůznější roušky, které známe z lékařských ordinací. Třebaže je lékaři v některých případech používají pro svou ochranu, jejich hlavním účelem je ochrana okolí, tedy pacienta. Roušky proto nejsou zařazeny mezi osobní ochranné prostředky. Za skutečně funkční ochranu dýchadel lze považovat až filtrační polomasky, označované také jako respirátory.

Pro ověření správné funkce respirátorů existují evropské normy, které stanovují například požadavky na filtrační účinnost nebo dýchací odpor. Filtrační polomasky jsou v nich z hlediska svých vlastností rozděleny do tří tříd – FFP1 až FFP3, přičemž pro ochranu proti virům a bakteriím je potřeba použít třídu FFP3, která vykazuje nejvyšší stupeň ochrany. Pro snížení námahy při dýchání jsou někdy filtrační polomasky dodávány s vydechovacím ventilkem.

Základním předpokladem pro správnou funkci respirátoru je použití vhodného materiálu, který je schopen zachytit částice příslušné velikosti. Tuto vlastnost musí samozřejmě garantovat výrobce a je třeba konstatovat, že používané materiály plně odpovídají danému účelu a není tedy třeba čekat na vývoj materiálů nových.

Nesmí se však zapomínat na další možnost průniku škodlivin, kterou je podsávání kolem těsnící linie na obličeji. Tento problém souvisí se správným nasazením respirátoru a zde hraje svou roli i uživatel, u něhož se předpokládá, že nasazení věnuje patřičnou pozornost. Nesprávné nasazení může deklarované ochranné vlastnosti silně ovlivnit, až zcela znehodnotit. Většina respirátorů má v horní části, zabudován měkký kovový plíšek, který je potřeba vytvarovat tak, aby respirátor kopíroval tvar nosu. Spodní upínací pásek má být umístěn pod ušima, horní pásek na temeni hlavy. Po nasazení je nutno provést kontrolu těsnosti tak, že se zakryje povrch respirátoru oběma rukama a zároveň se provede prudký  nádech. Pokud polomaska netěsní a vzduch proudí kolem nosu nebo v jiné části těsnící linie, je nutno nasazení upravit, případně dotvarovat v oblasti nosu.  V této souvislosti je potřeba také upozornit na to, že například u mužů několik dní neholená tvář může podstatně ovlivnit správnou funkci respirátoru, neboť v takovém případě nelze podsávání účinně zabránit. Filtrační polomasky jsou určeny k jednorázovému použití. Zejména jsou-li používány proti biologicky aktivním látkám, může dojít k množení zachycených mikroorganizmů v materiálu polomasky. Pro opakované používání lze doporučit použití výměnných filtrů osazených do polomasky nebo celoobličejové masky, kterou lze desinfikovat.

Stykem infekčních částic s kůží k nákaze nedochází. Hrozí však nebezpečí jejich přenosu, například na obličej a jejich následnému vdechnutí. Proto je při manipulaci s infekčním materiálem potřeba používat rukavice, případně i vhodnou ochranu těla a nohou. Také v těchto případech se osvědčují spíše jednorázové prostředky, které se po použití likvidují. Pokud se nepoužije oděv s garantovanou těsností, je nutno podniknout i další kroky pro vhodnou hygienickou očistu nositele.

Specifickou problematikou osobních ochranných prostředků proti respiračním virózám se zabývá i Výzkumný ústav bezpečnosti práce ve svých zkušebních laboratořích.