Nařízení vlády č. 201/2010 Sb. – Jednotlivé paragrafy – Část I.

Nařízení vlády č. 201/2010 - paragrafy - část 1.2

Nařízení vlády č. 201/2010 - paragrafy - část 1.2

Proč § 2 nařízení vlády č. 201/2010 Sb. upravuje tak podrobně obsah knihy úrazů?

Na rozdíl od nařízení vlády č. 494/2001 Sb., které zaměstnavateli ukládalo, že tzv. kniha úrazů musí obsahovat všechny údaje potřebné k sepsání záznamu o úrazu a nestanovilo ani příkladným výčtem jejich okruh blíže, nařízení vlády č. 201/2010 Sb. vyhovělo požadavkům praxe a stanovilo údaje, které musí obsahovat kniha úrazů taxativně.  Jde o určitý odklon od staré právní úpravy, kdy nařízení vlády č. 494/2001 Sb. předpokládalo, že se do knihy úrazů zapíše vše to, co se zapisuje do záznamu o úrazu. V tomto směru se jedná o snížení administrativní náročnosti pro zaměstnavatele. Z toho důvodu stanoví nařízení vlády taxativní údaje, které musí kniha úrazů obsahovat. Zaměstnavatel je ve smyslu ustanovení § 101 zákoníku práce plně odpovědný za dodržování BOZP, tak musí z tohoto pohledu i sám zhodnotit jak pro něj bude nejvýhodnější evidovat pracovní úrazy. Nařízení vlády mu dává možnost volby – elektronický záznam nebo listinná podoba. To aby byl záznam prokazatelný pro orgány inspekce práce.

V ustanovení § 105 zákoníku práce ani v nařízení vlády č. 201/2010 Sb. se výslovně nestanoví ani, zda má mít zaměstnavatel pouze jednu knihu úrazů nebo více. I to je věc, kterou si musí posoudit zaměstnavatel sám zejména s ohledem na velikost podnikatelského subjektu, počet zaměstnanců, rozmístění pracovišť zaměstnavatele a pak především s ohledem na zhodnocení míry rizikovosti vykonávané práce ve smyslu ustanovení § 102 zákoníku práce.
Kniha úrazů musí obsahovat všechny údaje potřebné k sepsání záznamu o úrazu, když by se později (třeba za měsíc nebo i za půl roku) ukázalo, že následkem pracovního úrazu byla zaměstnanci vystavena neschopenka na dobu delší než tři kalendářní dny a že je třeba vyplnit záznam o úrazu.

Vysvětlete, prosím, § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 2010/2010 Sb.

V ustanovení § 2 odst. 2 nového nařízení vlády se pamatuje na případy, kdy k úrazu dojde u jiného zaměstnavatele, k němuž byl úrazem postižený zaměstnanec vyslán nebo dočasně přidělen. Toto ustanovení je nové, nařízení vlády č. 494/2001  Sb. ho neobsahovalo. Vyslání zaměstnance upravuje § 40 odst. 2 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení platí, že vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky (k jinému zaměstnavateli), může pověřit jiného vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci, popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval; v pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S pověřením musí být zaměstnanec seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou činit vůči zaměstnanci jménem vysílajícího zaměstnavatele právní úkony.

Vysílání zaměstnanců se tedy realizuje v případech, kdy není praktické, a někdy téměř ani možné, aby se zaměstnanec na pracovní cestě řídil pokyny vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zaměstnavatel, který zaměstnance vysílá na pracovní cestu, pověří jiného vedoucího zaměstnavatele (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci, jeho práci řídil a kontroloval. Zákoník práce nepředepisuje formu pověření, je však v zájmu průkaznosti preferovat písemnou formu.  Druhým případem, kdy může k pracovnímu úrazu dojít mimo pracoviště odpovědného zaměstnavatele je případ přidělení zaměstnance podle ustanovení § 13 odst. 2 písm. h) zákoníku práce. Toto ustanovení omezuje možnost zaměstnavatele přidělit zaměstnance dočasně k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě jen na agenturní zaměstnávání. 

Pro oba tyto případy, kdy může dojít k pracovnímu úrazu mimo pracoviště odpovědného zaměstnavatele, stanoví nařízení vlády výslovně, že záznam v knize úrazů musí provést jak zaměstnavatel odpovědný za pracovní úraz (tedy zaměstnavatel, se kterým úrazem postižený zaměstnanec uzavřel pracovní poměr nebo dohodu o práci konané mimo pracovní poměr), tak zaměstnavatel, který k němuž byl zaměstnanec vyslán nebo dočasně přidělen, tedy zaměstnavatel na jehož pracovišti k úrazu došlo. To vše souvisí se skutečností, že podle ustanovení § 105 zákoníku práce objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu přísluší zásadně zaměstnavateli, u něhož k úrazu došlo. Zákon mu také ukládá další povinnosti, mimo jiné bez zbytečného odkladu informovat zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, aby tento mohl učinit další relevantní kroky, zejména vyhotovit záznam o úrazu a ohlásit úraz příslušným orgánům a institucím.

Proč § 2 odst. 3 nařízení vlády ukládá povinnost zaměstnavateli předat kopii záznamu z knihy úrazů postiženému, když  tuto povinnost stanoví § 105 ZP?

Ustanovení § 2 odst. 3 nařízení vlády je zcela nové. Ustanovení § 105 zákoníku práce a i nařízení vlády č. 494/2001 Sb. sice ukládá, že záznam o úraze se v jednom vyhotovení vydá zaměstnanci a v případě smrtelného pracovního úrazu pozůstalým. Ustanovení § 2 nového nařízení vlády je však ustanovení o knize úrazů a o záznamech v knize úrazů, takže bylo nezbytné tuto povinnost založit výslovně i pro účely knihy úrazů. Je to praktické též proto, že zápis v knize úrazů je pro zaměstnance jediným dokladem, který zachycuje skutečný průběh úrazového děje.

Proč si nařízení vlády definuje smrtelný pracovní úraz?

Nové nařízení vlády rozlišuje stejně jako jeho předchůdce: 

1. pracovní úrazy a
2. smrtelné pracovní úrazy. 

Definice pojmu „smrtelný pracovní úraz“ byla nově upravena již v nařízení vlády č. 494/2001 Sb. pouze pro účely tohoto nařízení vlády a pro potřeby národní a mezinárodní statistiky pracovní úrazovosti a byla upřesněna doba úmrtí v důsledku pracovního úrazu nejpozději do jednoho roku.  Toto nařízení vlády si tedy samo pro účely statistického výkaznictví definuje pojem smrtelný pracovní úraz jako poškození zdraví, které způsobilo smrt po úrazu, nebo na jehož následky zaměstnanec zemřel nejpozději do jednoho roku, tj. do dne, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, kdy k úrazu před rokem došlo. Došlo-li by tedy ke smrti následkem pracovního úrazu třeba jen jeden den po uplynutí této roční lhůty, nejedná se již pro účely statistického výkaznictví o úraz smrtelný, byť odškodnění se provede v souladu s ustanovením § 369 zákoníku práce.

Vysvětlete § 4 nařízení vlády č. 201/2010 Sb.

Ustanovení § 4 nového nařízení vlády je rozčleněno do dvou odstavců, ve kterých je taxativně vyjmenován v souladu se zmocněním obsaženým v  ustanovení § 105 odst. 7 zákoníku práce okruh organizací a institucí, jimž se ohlašuje pracovní úraz a smrtelný pracovní úraz. Nařízení vlády upravuje souhrnně veškeré ohlašovací povinnosti, které se ke vzniku pracovního úrazu váží.

Obecně platí, že ohlásit pracovní úraz a smrtelný pracovní úraz musí zaměstnavatel bez zbytečného odkladu. Nařízení vlády ani ustanovení § 105 zákoníku práce nestanoví přesnou lhůtu, neboť to není ani praktické již z toho důvodu, že jiná je možnost nahlásit pracovní úraz, který se stal v pracovní den přímo na pracovišti zaměstnavatele, jiná je možnost nahlásit úraz, ke kterému došlo např. ve svátek, kdy se na pracovišti zaměstnavatele zdržovali jen někteří zaměstnanci. Je však v zájmu všech, tj. jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance, aby úraz byl oznámen všem zde vyjmenovaným orgánům a institucím urychleně a to především z důvodu včasného a rychlého vyšetření příčin a odškodnění pracovního úrazu.

Zákoníkem práce ani tímto nařízením vlády není stanoven způsob ohlášení, tj. telefon, fax, e-mail apod. Je dáno na volbě zaměstnavatele, který způsob bude považovat za vhodný. Je však potřebné, aby si zaměstnavatel zjistil jméno osoby, které úraz ohlásil nebo měl jiný doklad o splnění této povinnosti. Předpokládáme, že v praxi se bude nejvíce používat elektronická pošta.

Jak si mám vysvětlit pojem „příslušný“ v § 4 nového nařízení vlády? 

V praxi se objevuje jako výkladový problém objasnění pojmu „příslušný“ u jednotlivých orgánů a institucí vyjmenovaných v ustanovení § 4. Zde je třeba se však řídit ustanovením § 10 nařízení vlády, podle kterého platí, že příslušnost útvarů Policie České republiky a správních úřadů podle ustanovení § 4, § 6, § 7 a § 8 se řídí místem, kde k úrazu nebo smrtelnému úrazu došlo. V případech orgánů a institucí, které přešetřují, zda např. v souvislosti s úrazem nedošlo ke spáchání trestného činu, či zda nedošlo k porušení obecně závazných a bezpečnostních předpisů (tj. územně příslušný útvar policie České republiky, příslušný oblastní inspektorát  práce nebo příslušný obvodní báňský úřad) je tedy třeba dovodit, že se úraz musí ohlásit tzv. místně příslušnému orgánu, tj. orgánu, který je úrazu nejblíže, aby přešetření okolností případu mohlo být rychlé a účinné.