Náhrada škody při ohrožení nemocí z povolání

Zaměstnankyně – operátorka výroby (dále „žalobkyně“) se domáhala, aby společnosti, u které pracovala (dále „žalovaná“) byla uložena povinnost odškodnit jí ohrožení nemocí z povolání. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované byla zaměstnána od července 2006 do října 2008, postupně začínala mít potíže a při lékařských vyšetřeních bylo zjištěno, že trpí syndromem subitálního tunelu vpravo.

Se žalovanou rozvázala pracovní poměr ze zdravotních důvodů, a tím předešla dalšímu poškozování svého zdraví. Žalovaná odmítla vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody nespojuje.

Okresní soud žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemocí z povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty na výdělku během pracovní neschopnosti i po jejím skončení, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání náhrady škody nelze hodnotit ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovněprávních vztazích.

K odvolání žalobkyně krajský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Jinak rozsudek potvrdil.

Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož dosahoval před převedením. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení § 265 zák. práce (viz níže). Porušení právní povinnosti žalobkyně zřejmě spatřuje v tom, že pracovala za podmínek, za nichž vzniká onemocnění nemocí z povolání.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Na rozdíl od odškodnění ztráty na výdělku při onemocnění nemocí z povolání, které je konstruováno jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění zaměstnavatele, je podle názoru žalobkyně v případě ohrožení nemocí z povolání nutné postupovat podle ustanovení § 265 zák. práce jako odpovědnosti subjektivní, tedy zaviněné porušením právních povinností zaměstnavatele. Povinností zaměstnance je prokázat, že jeho zaměstnavatel způsobil ohrožení nemocí z povolání tím, že porušil některé své právní povinnosti, v daném případě překračoval platné hygienické limity při práci. Žalobkyně pracovala podle vyjádření krajské hygienické stanice za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování, a měřením bylo zjištěno, že při dlouhodobém provádění některých pracovních operací jsou překračovány dané hygienické limity.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné a opodstatněné.

Je mimo pochybnost, že platná právní úprava zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání se zjištěním ohrožení nemocí z povolání výslovně následky pro pobírání náhrady za ztrátu na výdělku nespojuje.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně.

Předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 265 zák. práce není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem zaviněno, jak se žalobkyně mylně domnívá. V případě tohoto druhu odpovědnosti jde o odpovědnost vylučující jakoukoliv subjektivní kategorii v odpovědnostním právním vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu. Zaměstnavatel tedy odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.

Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění BOZP, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance.

Vzhledem k uvedenému tedy není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech.

I když žalobkyně předložila vyjádření krajské hygienické stanice k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání, které se porušením předpisů zabývá, měla být poučena, aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a Nejvyšší soud jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1597/2012.